na Blog.cz

Jako každý rok jsem na prvního máje k vlastnímu potěšení zjistila, že většina těch kvetoucích stromů díkybohu odkvetla, najít stále kvetoucí třešeň nebylo z nejlehčích úkol, takže jsem si klidně mohla zapálit cigáro bez dlouhých depresí. Asi jako Mesijé. Za decentního vtahování kouře z červenejch startek se pouštím do dalšího článku.

Za dobu, co jsem stihla článek napsat, se v několika případech změnila situace a podávám lehce zastaralé informace. Ale už kvůli těm dekadentním wildeovským fotkám mi to odpustíte. Milujete mě a dobře to víte.

Na tento článek mě přivedla Lorelei. Rubrika O životě Larisy Larcherové se totiž hemží různými postavami, které se všelijak opakují a hrají různě důležité role v mém životě. O některých řeč ještě nebyla, ale někdy bude. Chápu, že jsou mý kecy zmatečný, ono to velkolepý napodobování Guillauma Apollinaira nebo nedejbože Allena Ginsberga asi není tak slavný. O všech postavách platí, že je jich moc (inspiruji se Shakespearem), mají blbý přezdívky a jsou šílení..

Čím dál tím častěji mě napadá, že můj jazyk ve spojení s ještě vadnějším mozkem musí mít ale zarytě cynický smysl pro humor. Možná to ani není humor, ale kýbl studený body, co mi tato dvojce lije při každé možné příležitosti do ksichtu a zdá se, že ji to zvráceně baví. Jak je naučit reagovat správně? Vždycky, naprosto vždycky, když o něco jde (kafe s Mesijém, nějaká připitomělá párty, náhodné zakopnutí o Věšákovku a tak dále), se šprajcnou a všechno zmrší.

Salute!

Chtěla jsem dneska poslouchat Čechomor, ale nějak to nezvládám. Především proto, že jsem si pod sebou asi definitivně a nedobrovolně podřízla větev svázanou se vším, co by mohlo připomínat Křesťana. Zvlášť jejich Hrušku. Kdo ví, kdy budu mít odvahu ji zase poslouchat. Křesťan ji tak žral a mě tak bavilo ji zpívat. A ten jeden okamžik asi půl minuty před koncem skladby, aww! Asi si ju hnedtak nepustím. No něco se nepovedlo, co už.

A tak jsem přeladila na soundtrack Karamazových. Ivan Trojan je nefalšovaný bůh a kdykoli si přehrávám scénu začínající "padne morálka jako zanikají geologická období" udělala bych úplně všechno. Přitrouble se usmívám na obrázek s OEB. Dobrých dvacet minut jsem z něj dostávala ten pitomej vodoznak, kterej jsem sice nakonec úspěšně oddělala, ale místo něj tam zůstal flek velkej jako půlka Norska. Hlasitě se řehtám matice. Zatím nepropadám, takže cajk. A sumýruju nejzajímavější události posledních dní. Mám kolikrát pocit, že můj život má asi zvláštní zálibu v magickém realismu, protože nějak pochybně kopíruje kousky Márqueze a míchá do nich útržky z Čingize Ajtmatova. Ach Labutě nad Issyk Kulem.. Ach hovno všedního života..

Laršérka opět nemá nic jiného na práci (už mi zkrátka trochu hrabe poté, co jsem strávila čtyři dny v kuse nad povinnou četbou k maturitě. Hrabe = Hrabal? U svatýho Oleho! Potřebuju přestávku.), takže se rozhodla vyventilovat mozek tím, že zhodnotí, jak si vede Nezničitelný a hvězdný biatlonový supertým Larušky Laršérové před mistrovstvím světa. Ono sice nikoho nezajímá, co dělají Norové, a ty, které by to eventuálně mohlo zajímat, raději neumí ani slovo česky, přesto cítím potřebu o tom napsat. Mně to totiž zvráceně baví a vy to musíte číst, protože mě navzdory všem nedostatkům nesmírně milujete.. :D

Původně jsem chtěla napsat, že za to všechno může Mesijé, protože začínám přemýšlet, že si jen namlouvám fíkoviny a on mě prostě a jednoduše nechce a jsem mu ukradená. A protože Mesijé miluje, když vařím, zmizela jsem se všemi svými bláznivými sny do kuchyně a pustila se do experimentování. Včera jsem totiž narazila na červenou čočku, které se mi líbila, protože byla pěkně barevná a prťavá, tak jsem ji hodila do košíku a doma začala vymýšlet, co s ní provedu. Hokus-pokus nakonec nedopadl vůbec špatně, takže se vám musím pochlubit, že jsem možná pitomá romantická naivka, ale nekorunovaná hvězda kuchyně :-) Výsledkem byla polévka z čočky a mrkve.

"Gesja v Petrohradě působila jako poslíček, doručovala dopisy a balíčky studentům. Často se domů vracela pozdě v noci, unavená a vyčerpaná po čtrnácti hodinách práce a běhání po městě. Přesto si nikdy na nic nestěžovala, plnila svědomitě své úkoly a druhý den byla po několika málo hodinách spánku opět připravená do práce. Její nevyčerpatelný elán často strhával ostatní. Byla veselá, vždy dobře naladěná a ochotně pomáhala všem kolem sebe. Nikdy nemyslela na sebe. Radovala se z každé maličkosti, pokud byla pro dobro naší věci."

"Byla tím typem neznámé hrdinky, skromného dříče, který přináší poslední zbytky sil na oltář revoluce a nežádá nic na oplátku. Často musela doručovat balíky neznámým lidem, aniž věděla, co vlastně nese. Ukrývala u sebe cizince, často samé muže, a nic o nich nevěděla. Přijala tuto nevděčnou úlohu za své poslání. Tvrdě pracovala navzdory tomu, že tušila, že o lidech jako je ona, se nikdy mluvit nebude, že její jméno nebudou potomci vyslovovat s úctou a vážeností. Básníkovi by nestála za verš, přesto by se bez nich žádné hnuté neobešlo a žádná revoluce bez pomocí lidí jako byla Gesja nebyla nikdy vyhrána." (ze zápisků Sergeje Kravčinského)