Ruské impérium: Stvoření teroru (II)

13. července 2010 v 16:14 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Z historie ruského terorismu

CAR OSVOBODITEL - 2. INTERMEZZO

Po smrti Mikuláše I. na trůn nastoupil jeho nejstarší syn Alexandr II.. Téměř čtyři desetiletí stál v pozadí za svým otcem, téměř čtyři desetiletí byl jen následníkem trůnu. Nyní, když z Mikulášova stínu vystoupil, zahájil v Rusku vlnu reforem jakou nezažilo od velikého cara Petra I.. Zavlála naděje, že vše bude dobré. S Alexandrovou vládou se pojí dvě slova: glasnosť (veřejná informovanost) a tání. Tání ledů cenzury a útlaku.

Alexandr II.
Alexandr II. Osvoboditel «

Roku 1856 musel Alexandr ukončil Krymskou válku a dojednat v Paříži pro Rusko velmi potupný mír, jenž znamenal ztrátu strategických přístavů u Černého moře a odebrání Besarábie. Když byla válka skončena, přišel čas reforem. Tou nejdůležitější bylo zrušení nevolnictví. Car věděl, že "když neosvobodí rolníky shora, osvobodí se sami zdola", ale stále váhal. Byl to riskantní krok. Jak správně prohlásil spisovatel Nikolaj Černyševskij: "Od zdola až nahoru samí otroci." Takto Alexandrovo liberální Rusko fungovat nemůže, car se musel rozhodnout.

19. února 1861 podepsal Manifest o zrušení nevolnictví, jedním pohybem pera propustil poddané. 20 miliónů rolníků se naučilo vyslovovat jeho jméno s přídomkem Osvoboditel.
Slavnostní vyhlášení proběhlo v neděli 5. března. Lid se shromáždil u zdí paláce, do ochraptění provolával Alexandrovo jméno. I budoucí teroristé a jejich přívrženci se modlili k carovým ikonám. Kníže Pavel Kropotkin, který bude později vést jednu z revolučních frakcí, prohlásil: "Vnímal jsem to tehdy tak, že kdyby někdo spáchal atentát na cara, budu ho krýt svou hrudí."
Přesto tento čin, který Alexandra II. pasoval do role ruského Lincolna, způsobil jeho pád..

PEKLO, ZEMLJA I VOLJA POPRVÉ

V roce 1861 v Rusku vzniká první revoluční organizace jménem Zemlja i volja. Spojení Zemlja i volja (rusky Земля и воля) se nejčastěji překládá jako Půda a svoboda. Má to totiž jeden malý problém, slovo воля značí jak svobodu, tak vůli. Propátrala jsem vícero skromných českých zdrojů a všude je uvedeno Půda a svoboda. Abychom zůstali zcela korektní, budeme se držet transkripce - Zemlja i volja.
V jejím čele stanul šestičlenný Výkonný výbor (Nikolaj Nikolajevič Obručev, S. S. Rymarenko, bratři Alexandr a Nikolaj Serno-Solovjevičové, Alexandr Slepcov a V. S. Kuročkin). Jejich myšlenkovým vzorem se staly práce Alexandra Gercena, Vissariona Bělinského a Gercenova přítele, básníka Nikolaje Platonoviče Ogarjova. Výkonný výbor své působení brzy rozšířil do čtrnácti ruských měst. Hlavními centry byly Moskva a Petrohrad.
Vojenská složka Zemlji i volji byla zamaskována jako "výbor ruských důstojníků v Polsku".
Podle vzpomínek Alexandra Slepcova měla Zemlja i volja roku 1861 3000 členů, moskevská pobočka tehdy čítala asi 400 lidí.

Nikolaj Obručev
Nikolaj Obručev «

Hlavním úkolem Zemlji i volji byla vedle osvobození rolnictva propaganda. Jenže mladí studenti se s programem hnutí nespokojili. Zdál se jim příliš mírný, navíc se jim zrovna nechtělo bojovat za nějaké rolníky. Situaci změnilo zrušení nevolnictví, které car podepsal 19. 2. 1861. A právě s tímto manifestem souvisí první studentské nepokoje. Ve vsi Bezdna (Kazaňská gubernie) žil jeden gramotný rolník jménem Petrov, který se v dokumentu dočetl, že by měla veškerá půda patřit rolníkům. Carská vojska jej však, i se skupinou shromážděních rolníků, nechala postřílet. Mládež byla se zásahem vojsk nespokojena a pořádala schůze, kde o situaci rokovali. Rázem se v nich probudila touha po revoluci.
Car, aby studenty umravnil, nechal zřídit systém tzv. matrikul, knížek s osobními údaji každého studenta. Zrušil také všechny výhody pro nemajetné studenty a přinutil je platit vysoké školné. Doufal, že si těmito změnami zaručí její přízeň a potlačí v nich všechny chutě se bouřit. Stal se však pravý opak. Tito studenti už prožili většinu dospělého života za vlády Alexandra II. a nezažili dobu útlaku. Nechtěli se nechat pokořit.

Celé jaro 1861 se v Petrohradě konaly demonstrace a projevy, v níž mládež poukazovala na nepotřebnost carství. 12. října se před budovami petrohradských univerzit shromáždil dav studentů a všichni hromadně roztrhali své matrikuly. Kvůli neutichajícím vášním zasedl senát, kde se rozhodlo, že studenti budou umlčeni vojensky. Pro tento úkol byla vybrána polovina čety Preobraženského pluku carské gardy a jedna četa pluku Finského. V ulicích vypukla honba na všechny studenty a došlo ke ozbrojeným střetům. Po zásahu gardy bylo asi 270 zmlácených studentů převezeno do Petropavlovské pevnosti.
Jakmile se rebelující studenti ocitli pod zámkem, Alexandr II. univerzitám odpustil a domníval se, že se vše vrátí do starých kolejí. Naneštěstí pro něj, mladí zjistili, jak chutná demonstrace a vzpoura a náramně se jim to zalíbilo.

Na jaře 1862 III. oddělení zabavilo studentskou proklamaci nazvanou Mladé Rusko. Vyděšený car v ní četl: "My nepotřebujeme ani cara, ani jeho hermelínový plášť, pod nímž skrývá dědičnou neschopnost. Jedinou cestou z této tísně je revoluce, nemilosrdná krvavá revoluce, revoluce, která změní vše od počátku bez výjimek, nastolí ve společnosti nová pravidla... Vyrazíme proti všemi carskému a nebudeme nikoho litovat… Kdo není s námi, je proti nám, a kdo je proti, je náš nepřítel, a ty je nutné zničit.". Autorem této proklamace byl student Petr Grigorjevič Zajičněvskij, který byl od května 1861 zavřený v Petropavlovské pevnosti, kde si odpykával trest za šíření Gercenových spisů. Když III. oddělení zjistilo, že je autorem Mladého Ruska, přisadilo mu další trest - 2 roky a 8 měsíců následované doživotním vyhnanstvím na Sibiři.

Petr Zajičněvskij
Petr Zajičněvskij «

V témže roce vypuklo v Petrohradě hned několik velkých požárů, které byly pravděpodobně založeny úmyslně. Ani pověstné III. oddělení však žádné žháře neobjevilo. Přesto nelenilo a vyhledalo několik vůdčích osobností Zemlji i volji. Spojitost s požáry jim nedokázali, ale po obvinění z podněcování ke vzpouře do věznice putoval Nikolaj Černyševskij, Serno-Solovjevičové a radikální novinář Dmitrij Pisarev, který se také hlásil k jejím idejím. Černyševskij se za zdmi Petropavlovské pevnosti začíná věnovat literatuře a napíše svůj nejslavnější román Co dělat?. Hlavní hrdinou románu je Rachmetov, člověk, jenž opustí relativně pohodlný život a vyráží mezi chudý ruský lid, aby jej pochopil a porozuměl mu. Důležitou roli hraje i milostný příběh, na kterém cenzoři neshledali nic závadného (osobu Rachmetova nejspíše plně nepochopili) a pustili dílo dál. Objevilo se po částech v časopisu Sovremennik. Kniha se okamžitě rozšířila a těšila se obrovské popularitě. Než byla čísla Sovremenniku stažena, rozšířila se po celém Rusku. Mládež Rachmetovův příběh doslova hltala.

Od roku 1863 vliv Zemlji i volji pomalu upadal. Ruští liberálové ji odmítli dále podporovat, doufali, že Rusko se změní dalšími Alexandrovými reformami. Hnutí oslabila i řada neúspěšných povstání z roku 1864, která byla rozmetána carskou gardou. Většina členů Zemlji i volji byla zatčena a zbývající část se raději distancovala od revolučních myšlenek, aby unikla uvěznění.

Zemlja i volja byla pohřbena, myšlenky přetrvaly. "Praporů revoluce" se chopil Nikolaj Andrejevič Išutin, který roku 1863 přijel jako mimořádně nadaný posluchač na moskevskou univerzitu. Ze svých studií ve města Penza si přivezl spousta nápadů a především chuť bojovat za svobodu. Mezi studenty zřizuje v září 1863 tajnou organizaci, jakýsi Išutinovský kroužek. Mezi jeho členy vzniklo další, užší hnutí, nazvané prostě: Organizace. Nejdůvěryhodnější studenti byli přijati do elitní skupinky jménem Peklo (rusky Ад).

Nikolaj Išutin
Nikolaj Išutin «

Tato skupina měla dva hlavní cíle: sblížení inteligence s chudými vrstvami národa a především boj proti stávající despotické moci. Svržení cara mělo v lidech probudit chuť k životu, vytrhnout je z apatie. Byl to právě Nikolaj Išutin, který poprvé vyrukoval s myšlenkou, že panovník musí zemřít. Jeho vražda by urychlila nástup revoluce.

Moskevská skupina se počátkem roku 1865 spojila s podobně smýšlejícím kroužkem v Petrohradě (vedl ho Ivan Chudjakov), v Saratově (A. Christoforov) a dalších ruských městech.
Roku 1864 se Išutinovu kroužku podařilo umožnit Jarosławu Dąbrowskému, jednomu z pozdějších generálů Pařížské komuny, útěk z Petropavlovské pevnosti a následně mu zajistili volnou cestu až za hranice Ruska.

O rok později byl do Pekla přijat i Išutinův bratranec, Dmitrij Vladimirovič Karakozov. Dmitrij Karakozov se narodil roku 1842 jako syn zchudlého šlechtice. Studoval na univerzitě v Moskvě, ale vyloučili ho. Byl to velmi pobožný a věčně zamlklý mladík. Nezasahoval do hádek Išutinovců, jenom jim detailně naslouchal. Postupně dospěl k názoru, že studenti se jenom hádají, mluví o velkých činech a nutnosti zabít cara, ale od slov mají k činům daleko. Z jejich myšlenek pochopil, že car je překážkou ve štěstí ruského národa. Proto je třeba tuto překážku zlikvidovat. A když Išutinovi přátelé jenom mluví do větru a k ničemu se nemají, musí se do toho pustit on sám, musí jednat na vlastní pěst.

Dmitrij Karakozov
Dmitrij Karakozov «

V jeho hlavě se vyrojila představa sebeobětování. Nikomu nic neprozradil a rozjel se do Petrohradu. A záhy se v Petrohradě začaly dít věci, o jakých se mnohým Rusům ani nesnilo. Dokonce je považovali za zhola nemožné..

Konec II. části

Pro připomenutí našeho putování dějinami ruského terorismu: I. část je ZDE
ZDROJE: E. Radzinskij: Alexandr II.
A. Jarmolinskij: Cesta k revoluci: Století ruského radikalismu
1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15. atd.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 saša saša | E-mail | 5. září 2010 v 2:04 | Reagovat

Jaký to byl senát, který rozhodoval o použití síly proti studentům? Nějaký vojenský?

2 Larisa Larisa | Web | 5. září 2010 v 20:54 | Reagovat

Ne ne, byl to "normální" senát. Vznikl během reforem Petra I. a nahrazoval tradiční bojarskou Dumu. Od 19. století to byl nejvyšší státní orgán v oblasti státní správy a práva, zabýval se i soudnictvím, trestním právem, fungoval jako nejvyšší kontrolní úřad a vyhlašoval nové zákony. O použití síly senát rozhodl na základě domnělého porušení zákonů ze strany studentů. Že zvolil zrovna tento prostředek asi nebylo příliš šťastnou volbou, ale v Rusku mělo řešení problémů silou dlouhou tradici a nejspíš je nic jiného ani nenapadlo.

3 saša saša | E-mail | 6. září 2010 v 20:15 | Reagovat

Děkuji. Tohle jsem vůbec nevěděl.Zástupci do senátu byli dosazováni carem, nebo to byla funkce dědičná? Byly na členy senátu páchány útoky ze strany radikálů?
Jeden a půl čety vojáků se mi zdá dost málo. Existovaly už v Rusku u policie oddělení, pro potírání demonstrantů? Omlouvám se za mé smysluplné a neuvěřitelně duchaplné otázky. Snad to nevadí.:-)

4 Larisa Larisa | Web | 6. září 2010 v 20:52 | Reagovat

Dosazoval je car, to platilo už od Petra I. O atentátech si teď nejsem vůbec jistá, žádný si nemůžu vybavit. Zkusím to ještě pohledat, ale o žádném nevím. Vím o pokusu zabít ministra vnitra, šéfa III. oddělení, ale senátora bohužel.

Četa a půl není opravdu mnoho, ale na druhou stranu proti vyzbrojeným a vycvičeným vojákům stáli neozbrojení a nepříliš organizovaní studenti. Garda je uzavřela na Senátním náměstí, odkud nemohli uniknout a vrhla se na ně.

U normální policie žádné takové rozdělění neexistovalo, ale fungovalo u tajného III. oddělení. To mělo zvláštní jednotky pro cizince, náboženské sekty, vraždy, zločiny nevolníků, padělatele bankovek, cenzuru divadelních her a tu nejvyšší pro nepřátele země - politické zločince a osoby jinak nebezpečné pro cara a chod říše. Tam spadali většinou i demonstranti.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama