Srpen 2010

Roxelana (Haseki Hürrem)

29. srpna 2010 v 21:43 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  (Ne)známé osudy

Haseki Hürrem

"Smějící se favoritka"

(? - 1558)


"Lásko moje, měsíční svite, nejdůvěrnější příteli.."
Dopis sultána Sulejmana I. Nádherného Roxelaně

Když se kolem roku 1506 v okolí města Rohatyn (spor dodnes vede Rohatyn s městem Čemerivci) na západní Ukrajině narodila pravoslavnému knězi dcera, nikdo netušil, že neskončí provdaná v rolnické rodině a stane se slavnou. Dodnes není známý přesný rok jejího narození ani její jméno. Údajně se jmenovala Anastázie, Ruslana případně Alexandra Gavrilovna Lisovska, v Evropě je povětšinou známá pod jménem Roxelana. Během svého života v Turecku používala přezdívku Hürrem, což znamená "Ta, která se směje". Prý ji tak pojmenovali strážní, kteří neuměli vyslovit její slovanské jméno a povšimli si, že se dívka neustále usmívá.
Když jí bylo asi patnáct let, zajala ji skupina Krymských Tatarů při svém nájezdu do Haliče. Dovezli ji do města Kaffa, které bylo centrem obchodu s otroky, kde si jí všimli speciálně vycvičení sultánovi muži, odkoupili ji a poslali do Istanbulu. Za vhodnou dívku obdrželi bohatou odměnu a Roxelana se ocitla mezi dalšími tři sta dívkami v harému..

Velkokněžna Alexandra Nikolajevna

23. srpna 2010 v 21:25 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Mikuláš I. a jeho rodina

Velkokněžna Alexandra Nikolajevna

(1825 - 1844)



Velkokněžna Alexandra Nikolajevna se narodila 24. července roku 1825 v Carském Sele. Byla nejmladší dcerou cara Mikuláše I. Pavloviče a jeho manželky, pruské princezny Charlotty, která po konvertování k pravoslavné víře přijala jméno Alexandra Fjodorovna.
Malá velkokněžna své jméno získala na počest své předčasně zemřelé tety Alexandry Pavlovny, ale, jak se později ukázalo, nebylo šťastné ani pro ni. V rodině se Alexandře přezdívalo Adini, otec jí někdy důvěrně říkal "můj sluneční paprsek".


Velkokněžna Olga Nikolajevna (II)

21. srpna 2010 v 17:34 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Mikuláš I. a jeho rodina
V lednu 1845 byla Olga jmenována velitelkou 3. Jelizavetgardského husarského pluku.

Olga Nikolajevna v uniformě
Olga v husarské uniformě «

Počátkem roku 1846 Olga doprovázela svou matku Alexandru Fjodorovnu do sicilského Palerma, kde se carevna měla léčit ze své plicní choroby a psychickému otřesu, který ji stihl po smrti dcery Adini. Zde se osamělá Olga setkala s württembergským korunním princem Karlem Fridrichem Alexandrem. Mezi ruskou velkokněžnou a württembergským princem přeskočila jiskra a okouzlený Karel ji požádal o ruku. Olga Nikolajevna ráda souhlasila a vrátila se do Petrohradu, kde se začalo s přípravami na svatbu.
Obřad proběhl 13. července 1846 v paláci v Petergofu, 13. července totiž slavila narozeniny carevna Alexandra a byl to také den výročí jejího sňatku s carem Mikulášem. 23. září manželé opustili Rusko a zamířili do Württembergska. Když Olga odjížděla, svému bývalému vychovateli Vasiliji Žukovskému: "Uklidňuje mě pocit, že odjíždím do země, kde se narodila má babička Marie Fjodorovna, a kde prožila nádherný život má teta Jekatěrina Pavlovna. Ve Württembergsku si ruských jmen váží."
"Buď svému muži tím, čím mi byla tolik let tvá matka." nabádal ještě dceru Mikuláš, než se s ní naposledy rozloučil.

Velkokněžna Olga Nikolajevna (I)

19. srpna 2010 v 14:15 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Mikuláš I. a jeho rodina

Velkokněžna Olga Nikolajevna

(1822 - 1892)
Olga Nikolajevna

Velkokněžna Olga Nikolajevna se narodila 11. září roku 1822 v Aničkovově paláci v Petrohradě. Jejími rodiči byli ruský car Mikuláš I. a jeho manželka Alexandra Fjodorovna (před přijetím pravoslavné víry pruská princezna Charlotta). Olga byla třetím dítětem a druhou dcerou carského páru.

Dětství Olga strávila v pokojích v prvním podlaží Zimního paláce, vyrůstala spolu se svými dvě sestrami - starší Marií a mladší Alexandrou. Carské dcery byly vychovávány velmi přísně, vedli je k pečlivosti, skromnosti a víře. Do svých pěti let byla Olga pod dohledem chůvy Marie Kajsovské, poté dostala svou první guvernantku, Švédku Charlottu Dunkerovou. Od roku 1836 se o ni starala Anna Alexejevna Okulovová.


Ruské impérium: Stvoření teroru (V)

17. srpna 2010 v 21:30 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Z historie ruského terorismu

RUSKÝ OREL NAD BALKÁNEM - 4. INTERMEZZO

Ruští caři, údělná knížata i dávní Varjagové, zkrátka všichni, kdo vládli na Rusi, měli odedávna jeden velký sen: tím byla Byzanc. Od 8. století podnikali výpravy na Konstantinopol (dnešní Istanbul), aby ji pokořili. Všechny skončily neúspěchem. Byzantská říše dokázala odolat. Přesto se ruští panovníci nevzdali své myšlenky na ovládnutí Byzance, o dobytí Konstantinopole dumal i car Alexandr II.
Dalším velkým snem pro Rusko bylo vytvoření obrovské, všeslovanské říše. A v jejím čele by nestál nikdo jiný než Ruské impérium, které by vysvobodilo všechny své slovanské bratry od útlaku a společně by založili stát. Car Mikuláš I. tomu říkal "spasitelské misie".

V roce 1875 proběhlo povstání v Bosně a Hercegovině proti turecké nadvládě. Turecko na revoltu odpovědělo masakrem bosenských obyvatel a vypálením řady měst. O rok později se srbský kníže Milan Obrenovič postavil na stranu bratrů Slovanů a vyhlásil válku Turecku. Podpořila jej i Černá Hora a Bulharsko. Slované už nemohou být dále zabíjeni a utiskováni pod nadvládou Turků. Jenže jejich snahy o osvobození rychle zablokovalo Turecko. Tisícovky Srbů, Bulharů, Černohorců a dalších balkánských národů byly bestiálně vražděny. Očekávalo se, že do hry brzy vstoupí ten největší slovanský ochránce - ruský car Alexandr. Sám car by rád bojoval, ale jeho ministři byli rázně proti. Vysvětlili carovi, že ekonomika, která se postupně vyrovnávala s novými reformami, by válku na Balkáně neutáhla. Navíc bylo nutno počítat s reakcí Anglie a možným konfliktem se západem.
Ruskému lidu však takové vysvětlení nestačilo. Chtěli, aby car bojoval. Hned. Pořádaly se demonstrace, na nichž se mluvilo o absolutní nutnosti pomoci balkánským národům. Ale Alexandr pořád nesouhlasil. Po celé zemi začaly vznikat výbory dobrovolníků, celkem 3500 lidí překročilo hranice a přes 700 důstojníků a 2000 vojáků vstoupilo do domobrany. Na Balkán míří i stovky milosrdných sester a členek Červeného kříže.

Vorarlbersko - Feldkirch

5. srpna 2010 v 23:51 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..
Před necelým týdnem jsem se vrátila z výletu na rakousko-švýcarské pomezí, z nádherné rakouské spolkové země Vorarlbersko. Byla to cesta veskrze poučná, přestože německy dám dohromady z jistých důvodů jen několik oplzlých nadávek, zjistila jsem, že:

- má chabá znalost francouzštiny je i přes relativní blízkost Švýcarska úplně k ničemu. Když se mi konečně podařilo zachytit správnou intonaci a vychrchlit ze sebe Bonjour monsieur, je voudrais une bière, znělo to vážně báječně a byla jsem na svůj ráčkovací výkon opravdu hrdá, ale dostalo se mi stručné odpovědi Was?!.
- Rakušané jsou příjemní a milí lidé a vůbec jim nevadí, že nosíte roztrhané džíny.
- nikde nejsou Milky. Tedy ty fialové a živé. Ty fialové čokoládové jsou všude.
- svišti jsou proradné potvory. Člověk si tak sedí v klidu na horské louce, kochá se výhledem na alpské vrcholky a ukusuje tatranku. Náhle se ozve zapískání, odněkud vystřelí svišť a sápe se po tatrance. Nedá se ničím odehnat, touha po české oplatce z něj vytvoří hrdinu. Stalo se vám to někdy? Možná jsou ve Vorarlbersku divní tatrankožraví svišti.
- všude jsou borůvky. Tisíce borůvek. Nikdo je nesbírá. Tedy až na mně a několik dalších žravých českých turistů. Jestli chcete delikátní a nefalšované borůvky, jeďte do Vorarlberska.
- rakouské pivo není tak strašné, jak se říká. Dá se pít..
- Rakušané jsou posedlí srdíčky. Narazíte na ně v každé výloze, v každém hotelovém výklenku i na ubrouscích u snídaně. Sice vypadají kýčovitě, hlavně ta růžová, ale aspoň se tu řídí heslem Make love, not war. Pravý ráj pro mé hippie kamarády.
- nepotřebujete pohorky. Mně se podařilo zlézt několik dvoutisícovek v děravých pičutkách. A nemuseli mě nést na nosítkách.

Ruské impérium: Stvoření teroru (IV)

5. srpna 2010 v 22:37 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Z historie ruského terorismu

3. INTERMEZZO - PŘEKVAPENÍ V PAŘÍŽI

Trochu jsme se zdrželi u výkladu populárních ideologií a historie běsa Sergeje Něčajeva, až jsme se dostali do roku 1872. Nyní se budeme muset trochu vrátit v čase, přesněji o pět let zpátky do prosluněné červnové Paříže.

Ve francouzské metropoli se roku 1867 konala Světová výstava (Expo). Pozvání na ni obdrželi téměř všichni evropští panovníci, mezi nimi i ruský car Alexandr II. Jeho manželka, carevna Marie Alexandrovna, jej prosila, aby do Paříže nejezdil. Francie se stala útočištěm tisícovkám polských emigrantů, kteří ze své vlastní uprchli po Listopadovém povstání (v roce 1831) a po roce 1863. Carevna měla strach, aby někdo jejímu Sašovi neublížil. Ale car ji neposlechl. Jednak se chtěl v Paříži setkat se svou milenkou Jekatěrinou Dolgorukou a jednak chtěl dohodnout nové spojenectví s Napoleonem III.

Jekatěrina Dolgoruká
Jekatěrina Dolgoruká, velká Alexandrova láska, již obětoval přízeň dvora i celé ruské společnosti «