Ruské impérium: Stvoření teroru (IV)

5. srpna 2010 v 22:37 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Z historie ruského terorismu

3. INTERMEZZO - PŘEKVAPENÍ V PAŘÍŽI

Trochu jsme se zdrželi u výkladu populárních ideologií a historie běsa Sergeje Něčajeva, až jsme se dostali do roku 1872. Nyní se budeme muset trochu vrátit v čase, přesněji o pět let zpátky do prosluněné červnové Paříže.

Ve francouzské metropoli se roku 1867 konala Světová výstava (Expo). Pozvání na ni obdrželi téměř všichni evropští panovníci, mezi nimi i ruský car Alexandr II. Jeho manželka, carevna Marie Alexandrovna, jej prosila, aby do Paříže nejezdil. Francie se stala útočištěm tisícovkám polských emigrantů, kteří ze své vlastní uprchli po Listopadovém povstání (v roce 1831) a po roce 1863. Carevna měla strach, aby někdo jejímu Sašovi neublížil. Ale car ji neposlechl. Jednak se chtěl v Paříži setkat se svou milenkou Jekatěrinou Dolgorukou a jednak chtěl dohodnout nové spojenectví s Napoleonem III.

Jekatěrina Dolgoruká
Jekatěrina Dolgoruká, velká Alexandrova láska, již obětoval přízeň dvora i celé ruské společnosti «



1. června 1867 car přicestoval na pařížské Severní nádraží. V davu, který jej vítal u vlaku, byl i dvacetiletý polský emigrant Anton Josifovič Berezovskij (polsky Antoni Berezowski). Pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, narodil se roku 1847 nedaleko ukrajinského Žitomiru. Roku 1863 se zapojil do polského povstání, kdy se Poláci vzbouřili proti ruské nadvládě a vyžadovali samostatnost. Když bylo povstání rozmetáno, Berezovskij emigroval do Francie. A nyní, na nádraží, poprvé spatřil ruského cara - osobu, která povstání zapříčinila. Rozhodl se, že na něj spáchá atentát. 5. června si koupil za pět franků dvojhlavňovou pistoli a čekal na vhodný okamžik.

Anton Berezovskij
Anton Berezovskij «

Příležitost se naskytla hned druhý den, 6. června. Na hipodromu Longchamp v Boulogneském lesíku se konala vojenská přehlídka, jíž se účastnil vedle Alexandra II. i Napoleon III. a pruský král Vilém I.. Když okolo páté odpoledne přehlídka skončila, Alexandr se posadil do kočáru k Napoleonovi III. a svým dvěma synům - následníkovi Alexandru Alexandrovičovi a mladšímu Vladimiru Alexandrovičovi. Když se jejich kočár prodíral Boulogneským lesíkem, prodral se k němu davem Anton Berezovskij a z blízkosti na cara dvakrát vystřelil. Car šťastně vyvázl a kočí rychle hnal kočár pryč. Berezovského okamžitě dostihla stráž a poslala ho k Napoleonovi k výslechu. Polák se ke všemu přiznal, u výslechu mimo jiné řekl: "Přiznávám se, že jsem dnes vystřelil na ruského cara během jeho návratu z přehlídky. Přemýšlel jsem o tom a vše si připravil sám s odkazem na potupení své vlasti."
Pravděpodobnou příčinou, že se Berezovskij netrefil, přestože stál od cara jen několik desítek centimetrů, byla jeho neznalost střelných zbraní. Do dvouhlavňové pistole vložil příliš silný náboj, zbraň explodovala a kulka zcela změnila směr. Místo Alexandra zasáhla jen jednoho z koní. Berezovskému výbuch těžce poranil ruku, takže garda neměla sebemenší problém jej dostihnout.
15. června se konal soud. Berezovskij byl uznán vinným a odsoudili ho k nuceným pracím na ostrově Nová Kaledonie. Zde Berezovskij zemřel v roce 1916.

Do Petrohradu se Alexandr II. vracel živý a zcela v pořádku. Domů si vezl taky předpověď budoucnosti od jedné cikánky: že prý přežije šest atentátů, sedmý nikoli. Její věštba možná byla ruskému carovi jenom pro smích, možná nad ní přemýšlel. Buď jak buď, tahle cikánka měla pravdu.

K LIDU!

Na přelomu 70. a 80. let 19. století dochází v probouzejícím se Rusku k další změně vzorů. Brutální a krvelačný Něčajev již není v módě. Studenti jsou znovu nadšeni idejemi Petra Lavrova a Alexandra Gercena, kteří na stránkách svých časopisů ilegálně pašovaných do Ruska vybízejí studenty, aby opustili své domovy a vydali se k lidu. Lavrov v jednom ze svých článků napsal: "Veškeré pohodlí, jímž disponuji, je vykoupeno tvrdou prací miliónů lidí". Ruští studenti a zchudlí šlechtici odhazují své honosné oblečení a putují na ruský venkov, aby na chudý ruský lid aplikovali křesťanské zásady, starali se o něj, probudili ho, pochopili, vzdělali a pomalu navedli k revoluci. Jakmile získají rolníky na svou stranu, "společně vyrazí k břehům, kde sídlí pravda".
Stovky z nich si obléknou vysoké boty a rubášky, ženy si uvážou barevné šátky a vycházejí k lidu. Někteří jako potulní řemeslníci, ševci, krejčí nebo ženy jako zdravotní sestry a venkovské učitelky. Tento proces dostal název "chození mezi lid" (rusky хождение в народ).

K ruskému lidu nevyráželi jen lidé s křesťanskými cíly, mířili za ním i mladí radikálové, kteří se inspirovali v dílech a idejích Michaila Bakunina. Nechtěli se zdržovat poučováním chudých Rusů a chtěli je hned přimět k revoluci. Prvotní nadšení radikálů brzy opadlo. Ruská chudina se o nějakou revoluci nezajímala, její starostí bylo, jak si sehnat jídlo a jak přežít v hladu a bídě. Se svými projevy o revoluci radikálové tvrdě narazili. Nepodařilo se jim ani vybudovat pevné vztahy s venkovem. Pochopili, že na to, aby ruský lid procitl, bude třeba desítek let. Náhodné přesvědčování nemá smysl. Je třeba vše prodiskutovat, založit novou organizaci a vybudovat zázemí. Při svém návratu do měst si na ně počkalo III. oddělení a zatklo několik stovek lidí, jejich soudní proces jednou vejde do dějin.

VZKŘÍŠENÍ ZEMLJI I VOLJI

V únoru 1876 vzniká v Petrohradském podsvětí nová tajná organizace. Její jméno už známe z dřívějška - je to Zemlja i volja. S původní skupinou fungující v letech 1861 a 1864 však nemá kromě názvu nic společného. Je mnohem radikálnější, vyhraněnější a "pokrokovější".
Mezi její zakladatele řadíme Alexandra Dmitrijeviče Michajlova, Georgije Valentinoviče Plechanova, Dmitrije Andrejeviče Lizoguba, Sofii Lvovnu Perovskou, Sergeje Michailoviče Kravčinského, Nikolaje Alexandroviče Morozova, Lva Alexandroviče Tichomirova a Nikolaje Sergejeviče Ťutčeva. Brzy skupina nabrala okolo dvou set členů.

Za své cíle hnutí označilo anarchii a kolektivismus. Program, jaký Zemlja i volja vytvořila, bychom mohli shrnout do několika důležitých bodů:
1. převedení veškeré půdy mezi rolníky a pracující stav
2. zničení carismu a zřízení federace samostatných rolnických občin
3. všechny důležité funkce státu by získali obyvatelé občin
4. car by byl nahrazen voleným staršinou z lidu
5. právo na svobodu náboženského vyznání
6. právo na národní sebeurčení

6. prosince 1876 Zemlja i volja zorganizovala demonstraci před petrohradským Kazaňským chrámem. Bouře byla rozehnána policií a do věznice putovalo na dvacet členů organizace.
Aktivity Zemlji i volji však brzy utlumila válka s Tureckem. O té si něco povíme v příštím díle.

Logo Zemlji v volji
Logo Zemlji i volji «


Pro menší zopakování: předchozí díly si můžete přečíst po rozkliknutí tohoto odkazu
ZDROJE: E. Radzinskij: Alexandr II.
A. Jarmolinskij: Cesta k revoluci: Století ruského radikalismu
1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15. atd.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 saša saša | E-mail | 6. srpna 2010 v 21:49 | Reagovat

Bod 2 nechápu. To chtěli zahrnout do občiny i města? A co zamýšleli s kozáctvem? Tam nevím, jestli by s nějakou občinou pochodili.

2 Larisa Larisa | Web | 7. srpna 2010 v 11:24 | Reagovat

Jak to bylo s kozáctvem bohužel netuším. O tom jsem nikde nenašla ani zmínku. Máš pravdu, že kozáky by zemlevolci na žádné sliby nenalákali, ale mám takový pocit, že je nebrali jako nějakou zvláštní skupinu. Nejspíš se domnívali, že jsou jako všichni ostatní, pokud si na ně vůbec vzpomněli.
S městy to bylo jako s vesnicemi, všechna rozdělit do občin. Sice nechápu,  jak chtěli dělit třeba Moskvu, jestli do více občin nebo jako jednu samotnou..

3 saša saša | E-mail | 7. srpna 2010 v 20:24 | Reagovat

Zakladatelé nové Zemlji i volji převážně pocházeli z dobře situovaných rodin. Ať to byla šlechta nebo vysoce postavené úřednictvo. Byli vesměs i velice vzdělaní. Byly jejich dosti radikální myšlenky a ideje revoltou proti životu jaký vedli jejich rodiče nebo naopak pokračováním rodinné tradice? Na Chronosu k Mikuláši I. a děkabristům píší o poměrně rozšířeném zednářském hnutí v Rusku, které združovalo vysokou nobilitu země.Část hnutí si dala za úkol svrhnout a zabít cara a jeho rodinu uvěznit. Výsledkem měla být diktatura v čele s Trubeckým. Říkám si tedy,jestli zde není nějaká posloupnost.
Myslím tím, když se to nepovedlo otci tak se to povede mně. Jenom na prvotní myšlenku svrhnout cara a nastolit jiný typ vlády,se nabalovaly další a další ideje.

4 Larisa Larisa | Web | 17. srpna 2010 v 17:58 | Reagovat

Ahoj! Máš pravdu, že členové Zemlji i volji nebyli rozhodně žádní chudáci. Řada z nich měla šlechtické předky (Sofie Perovská, Věra Zasuličová, Věra Fignerová nebo Ignacy Hryniewiecki) a těm, kteří pocházeli z nuzných rodin (Andrej Željabov, Nikolaj Morozov) se dostalo dobrého vzdělání. Zkrátka taková raznočinská inteligence. Právě na univerzitách a odborných učilištích se mladí setkávali s revolucionářskými idejemi. Mezi obyčejné lidi se tyto myšlenky dostali až od studentů.

Že by mladí svým buřičstvím navazovali na rodinnou tradici si nemyslím. Možná tomu v nějakých případech bylo, ale většinou se jednalo o lidi, kteří za studií pochytili informace o revoluci, zalíbily se je jim a chtěli je vyzkoušet.

S návazností na zednářské učení jsem trochu v koncích. Po pravdě o něm mnoho nevím, nějak nerozumím jejich programu, pamatuji si akorát trochu mlhavě na jednu knížku Dana Browna, která je ale spíše beletrie než hodnotná literatura.

O Sergeji Trubeckém jsem slyšela jen to, že pod jeho taktovkou bylo naplánováno povstání, které mělo svrhnout Mikuláše (vážně ho chtěli zabít?) a nastolit konstituční monarchii nebo republiku. Jejím vůdcem, diktátorem, měl být právě Trubeckoj. Mělo se tak stát v případě, že by gardisté zapojení do povstání nebyli zatčeni. Jenže jak víme povstání se nepodařilo, Trubeckého dovedli k Mikulášovi, který nedokázal pochopit, co urozeného knížete vede k takovému buřičství, a poslal ho do vyhnanství na Sibiř. Jak se zednářství rozvíjelo dál nemám bohužel ani ponětí. Ale četla jsem, že údajně i Lenin byl svobodný zednář..
Abych nějak zakončila své smýšlení o zednářích, tak jestli nějak ovlivnili Zemlju i volju, dosud jsem o tom nečetla. Nikde jsem nenašla info, že by se jejich myšlenkami inspirovali. Gercen, Marx,Bakunin, Lavrov, Něčajev, Tkačev.. to ano. Že by to byli zednáři?

Že se na prvotní myšlenku nabalovaly další je samozřejmé. Funguje to tak pořád.

5 saša saša | E-mail | 24. srpna 2010 v 21:18 | Reagovat

Co se týká plánování zabití Mikuláše I. při povstání,vycházel jsem z jeho životopisu na Chronosu. Boris Bašilov v Dějinách ruského zednářství popisuje to samé a rozhodně si nedělá o děkabristech a zednářích jakékoliv iluze. Co jsem zachytil dále, tak zednářství v Rusku inklinovalo postupem času spíše k mystice a rituálům, což pro revolucionáře  nebylo to pravé ořechové. Stále se však v zednářských lóžích scházeli vlivní a bohatí lidé,takže býti členem v jedné z nich určitě nebylo na škodu. Dobré známosti při potížích a peníze pro financování činnosti se vždy hodily.
Členy zednářů údajně byli Bakunin a Morozov.
Myšlenka návaznosti Zemli i volji a děkabristů skrze rodinné tradice mě napadla v souvislosti stejných společenských vrstev, které se na obou hnutích podílely. No co se dá dělat. Má vpravdě revoluční teorie nazvaná Od Vendémiairu k Velkému říjnu se rozpadla v prach.:-)

6 Larisa Larisa | Web | 24. srpna 2010 v 21:56 | Reagovat

Ahoj! Musím ten životopis prostudovat ještě jednou. Kdysi jsem z něj vycházela pro životopis Mikuláše, ale všechno, co se přímo netýkalo jeho osoby, jsem přeskočila.

Se zednáři je to ošemetné. Četla jsem tolik teorií, kdo všechno byl nebo je zednář, že začínám podezírat i svůj hrnek na kafe. Morozovem myslíš toto narodovolce Morozova? Nebo jiného, který mě teď nenapadá?

Na vlastních úvahách vůbec nic není. Kolikrát jsou ty teorie naprosto úžasné.  Nedávno jsem si přečetla kousek fiktivního deníku velkokněžny Marie Nikolajevny, jak by se její život vyvíjel, kdyby ji nezastřelili v Jekatěrinburgu. Úžasné. Až by člověk věřil, že je to pravda.

7 saša saša | E-mail | 24. srpna 2010 v 22:17 | Reagovat

Ano. Myslím Nikolaje Morozova.Podle Wiki se stal členem zednářské lóže Polární Hvězda v roce 1908.

8 Larisa Larisa | Web | 24. srpna 2010 v 22:27 | Reagovat

No vida, zase jsem o něco chytřejší.

Jen dotaz mimo téma: že je to nové záhlaví úžasné! Objevila ho včera a jsem naprosto okouzlena. Tak by mě docela zajímalo, jak působí na ostatní. Můj umělecký nevkus je už celkem známý :)

9 saša saša | E-mail | 25. srpna 2010 v 19:03 | Reagovat

Obrázek je velice pěkný. Že by jaro na Volze? Kdo ho maloval?

10 saša saša | E-mail | 25. srpna 2010 v 19:37 | Reagovat

Tak už vím.:-)Isaak Levitan-Над вечным покоем

11 Larisa Larisa | Web | 25. srpna 2010 v 19:39 | Reagovat

Ano, to je přesně on, z roku 1894. Jezero na obrázku je jezero Udomlja v Tverské oblasti. Pořádně depresivní. Podle mě to znázorňuje, jak je člověk nicotný. Ale asi všechno vidím moc černě.

12 saša saša | E-mail | 25. srpna 2010 v 20:20 | Reagovat

Obraz prý maloval při poslechu symfonie č.3 Es dur Eroica od Ludwiga van Beethovena. Přemítal jsem, jaký význam má název tohoto obrazu. Tak teď už to vím.

13 Larisa Larisa | Web | 26. srpna 2010 v 11:45 | Reagovat

Asi věděl, jakou hudbou to podbarvit. Při bližším průzkumu jsem zjistila, že ten obraz není tak depresivní, jak jsem si myslela. V tom kostelíku se totiž svítí. Možná se tam zabydlela Baba Jaga, aby měla rezidenci na dálném severu :)

14 saša saša | E-mail | 27. srpna 2010 v 20:27 | Reagovat

Na mě působí obraz na jednu stranu smutně. Pomíjivost lidského života. Osamělost kostelíka, uprostřed zdánlivě nekonečné krajiny táhnoucí se až k  obzoru. Melancholie mraků, pozvolna zahalujících oblohu. Na druhou stranu na mě působí příjemně. Mám rád chlad zatažené oblohy. Líbí se mi pozorovat mračna ženoucí po nebi. Miluju ty staré osamocené domečky, citlivě zasazené do krajiny.Takže jak na mě působí? Rozporuplně. Jsem prostě bzzz,no.
S Babou Jagou jsi trefila hřebíček na hlavičku. Baba Jaga působila na Tveru mezi roky 1891 až 1897. Zde ji nabídl přístřeší na své usedlosti sám Ivan Finistovič Sokolov.  Právě roku 1894 se rozhodla pořídit vlastní nemovitost. Je tedy pravděpodobné, že v kostele svítí opravdu ona, neboť lokalita by ji bezesporu vyhovovala. Pochybuji však, že došlo zakoupení nemovitosti. Pamětníci z realitní kanceláře vzpomínali na Babu Jagu,jako na velmi náročného zákazníka. Velice striktně požadovala u svého domu minimálně jednu kuřecí nožku.:-)

15 Larisa Larisa | Web | 27. srpna 2010 v 22:46 | Reagovat

Nádherný popis, na takový bych se nezmohla. Žádné hodnocení uměleckého díla ze subjektivního hlediska nemůže být špatné. To bylo první, co nám řekli při úvodní hodině dějin umění. A já s tím zcela souhlasím. Není jednoduché ten Levitanův obraz popsat, a to je dobře. Rozporuplná díla jsou vždy o třídu výš. Člověk v nich vždycky najde něco nového, něco, nad čím může přemýšlet. Je to svým způsobem smutné. Nejspíše bude pršet, na nebi olověné mraky, nikde ani živáčka, osamělý kostelík se zanedbaným hřbitovem a pokroucenými kříži. Souhlasím s tím, že vedle takového díla si jeden připadá nicotný. Vedle koloběhu času nic neznamená. Na druhou stranu se v tom kostelíku svítí. Někdo tam je, někdo tam žije a dodává tomu ponurému světu trochu naděje. Možná je to poustevník, uprchlý vězeň, babuška Jaguška nebo nějaký podobný magor jako já. Ehm, mám pocit, že nepředstavitelně žvaním.

S Jaguškou to muselo být složité. Nevím,  jak by se blízkost tolika jezer zamlouvala jejímu kocourovi. A Rypáčkovi pochopitelně. Na druhou stranu, lepší místo si vybrat nemohla. Mohla všechny zlotřilce topit v jezeře, nebo je zakopat v blízkém hřbitůvku. Na kuřecí nožku je ona opravdu důsledná. Možná si nějakou dozdobila interiér. Kdo ví, co se skrývá v tom houští.. :-)

16 saša saša | E-mail | 29. srpna 2010 v 21:04 | Reagovat

Rypáček a kocourek jsou velmi svérázná a učenlivá zvířátka. Určitě si poradí kdekoliv na světě.
Kdo ví, co se skrývá v tom houští? No,to mě vůbec nenapadlo.:-( Pro jistotu začnu opět spát ze svým plyšovým medvídkem.Je fakt velkej a má obrovský zuby.(Vím. Se svým medvídkem jsem úplně mimo téma, ale chci aby To Co Se Tam Skrývá vědělo, že to se mnou nebude mít jednoduchý):-)
Na obrazu mě zaujala celková kompozice a především pohled z hora dolů, jakoby z nějakého návrší. Bez toho by pohled na vzdálený horizont, určitě nebyl tak ohromující. Z mého laického náhledu se domnívám, že takto namalovat obraz a ke všemu z takovéhoto úhlu pohledu, je mnohem obtížnější. Pominuli strašnou mazanici, kterou by sem spáchal v uměleckém vytržení, suprově bych měl strašný problém s perspektivou a proporcemi. Co si o tom myslíš?

17 Larisa Larisa | Web | 29. srpna 2010 v 21:25 | Reagovat

Taky mám podobného plyšáka. Je to takový vypelichaný tuleň, který už hodně pamatuje, ale je tak trochu jako já. Nejraději se rozvaluje v posteli. Příšeru v houští by sice nejspíš nezakousnul, ale pravděpodobně by se převalil na druhý bok a obludu rozmáčkl. Možná by to bylo stejně účinné.

Máš pravdu, vypadá to, jako by malíř stál na nějakém kopečku. Ale jestli jsem správně pochopila, tak okolí jezera Udomlja je placka jak vyšitá a skoro nic tam není. Jen zemědělské usedlosti. I ten kostelík se nachází v jiné vesnici. Myslím, že se jmenuje Pljos. Pokud je okolí jezera skutečně tak placaté, vyžadovalo namalování takového obrazu určitě mimořádně úsilí. Správně vystihnout zkreslení kostela, rozložení stínu.. Jej, to je pekelně složitý. To by každý rozhodně nezvládl. Já určitě ne. Třeba Levitanovi trochu pomohlo, že během studií se trochu věnoval i architektuře, takže měl zkušenost se zkosením zdí. Ale i tak musel mít obrovský talent. Z vlastně obyčejného jezera uprostřed vymrzlého Ruska vytvořil místo, které má náboj a vzbuzuje emoce.

18 saša saša | E-mail | 1. září 2010 v 18:16 | Reagovat

Prohlédl jsem si i ostatní obrazy, které Isaak Levitan namaloval. Jsou nádherné. Mít tak aspoň jednu krajinku pověšenou na zdi.Isaak Levitan měl skvělého učitele. Alexeje Savrasova.

19 Larisa Larisa | Web | 1. září 2010 v 18:41 | Reagovat

Má opravdu nádherné obrazy. Moc se mi líbí třeba Zlatý podzim, Večerní zvon nebo Lekníny.

Alexej Stavrasov byl úžasný malíř, jeho lyrické krajiny mají zvláštní kouzlo. Vedle něj ještě Levitana "učil" Vasilij Perov a Vasilij Polenov, také prvotřídní malíři..

20 Larisa Larisa | Web | 1. září 2010 v 18:49 | Reagovat

Jo, ještě jak jsme mluvili o tom dřevěném kostelíku na Levitabově obrazu, tak tady http://sobory.ru/photo/index.html?photo=14785 je fotografie. Vypadá docela ponurně..

21 saša saša | E-mail | 1. září 2010 v 20:23 | Reagovat

Také jsem po kostelíku pátral.:-) Našel jsem pouze jeden obrázek. Máš ho v mailu. Tvůj odkaz je skvělý. Díky.
Těžko si vybírat. Líbí se mi Louka na kraji lesa, Měsíční noc, Večer na Volze nebo Lesní fialky.

22 Larisa Larisa | Web | 1. září 2010 v 21:11 | Reagovat

Děkuju, už jsem se podívala. Nádhera. Ten tvůj obrázek je světlejší a jakoby radostnější, ale má taky něco do sebe. Ten druhý je zase takový tajemný a smutný. Četla jsem, že ten kostelík je zavřený a údajně by se měl rekonstruovat. Ale nezdá se mi, že by se na něm něco opravilo. Jestli to budou opravovat typicky rusky, tak je to na hodně dlouho.
Na druhou stranu, jestli je ten kostelík opuštěný, je ještě víc tajemnější..

23 saša saša | E-mail | 4. září 2010 v 20:08 | Reagovat

Mně připadá průčelí kostelíka na snímku z roku 2010 světlejší než na dřívějších fotkách. Jakoby odstranili zašlé dřevo.
Může to však být způsobeno i osvětlením. Schválně se mrkni. Co se týká rychlosti oprav, tak jsou samozřejmě potřebné peníze a lidé. S lidmi je to mnohdy horší, neboť mnohá stará řemesla upadla v zapomnění, nebo je ovládá par jedinců.

24 Larisa Larisa | Web | 5. září 2010 v 21:34 | Reagovat

Jo, možná máš pravdu. Vypadá to světleji. Třeba to vážně opravují, nebo v tom bude jiný úhel světla. Je fakt, že na opravu tak starého kostelíka je třeba opravdových umělců, řezbářů.. Musí to být značně namáhavé, zdlouhavé a pracné, a ceny za práci asi nebudou nejvyšší..

25 saša saša | E-mail | 17. září 2010 v 18:49 | Reagovat

Ahoj. Našel jsem pěkné stránky o architektuře.Toto je web opravdových nadšenců,zapálených pro věc -http://community.livejournal.com/arch_heritage. Na těchto stránkách http://www.skypalace.org jsou základní informace a fotografie kostelů, monastýrů a dřevěné architektury.
Jaké je to místo na fotografii nahoře? Vypadá to na nějakou zvonici.
Nádherný obrázek.

26 Ljubov Ljubov | Web | 18. září 2010 v 13:43 | Reagovat

Skvělé stránky, livejournal.com je hrozně fajn stránka. Našla jsem tam zajímavé lidí se zajímavými články a zdroji.

Obrázek nahoře pochází z města Kaljazin. Leží v Tverské oblasti na pravém břehu Volhy. Je to opravdu zvonice, původně v Kaljazinu stával klasicistní klášter sv. Mikuláše, ale při stavbě Ugličské přehrady za stalinské éry byl klášter rozebrán a přestavěn na jiném vyvýšeném místě. Na původním místě zůstala jenom zvonice. Po vybudování přehrady bylo její spodní patro zatopeno vodou. Po čase kolem ní vybudovali umělý ostrůvek, na kterém je dodneška. Zvonice tvoří jakousi městskou dominantu a přitahuje turisty. Sice jich moc není, ale aspoň nějací určitě ano.
Pořádně tajemné místo..
Trochu mi připomíná kostel sv. Linharta v zaplavené vesnici Mušov na jižní Moravě..

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama