Ruské impérium: Stvoření teroru (V)

17. srpna 2010 v 21:30 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Z historie ruského terorismu

RUSKÝ OREL NAD BALKÁNEM - 4. INTERMEZZO

Ruští caři, údělná knížata i dávní Varjagové, zkrátka všichni, kdo vládli na Rusi, měli odedávna jeden velký sen: tím byla Byzanc. Od 8. století podnikali výpravy na Konstantinopol (dnešní Istanbul), aby ji pokořili. Všechny skončily neúspěchem. Byzantská říše dokázala odolat. Přesto se ruští panovníci nevzdali své myšlenky na ovládnutí Byzance, o dobytí Konstantinopole dumal i car Alexandr II.
Dalším velkým snem pro Rusko bylo vytvoření obrovské, všeslovanské říše. A v jejím čele by nestál nikdo jiný než Ruské impérium, které by vysvobodilo všechny své slovanské bratry od útlaku a společně by založili stát. Car Mikuláš I. tomu říkal "spasitelské misie".

V roce 1875 proběhlo povstání v Bosně a Hercegovině proti turecké nadvládě. Turecko na revoltu odpovědělo masakrem bosenských obyvatel a vypálením řady měst. O rok později se srbský kníže Milan Obrenovič postavil na stranu bratrů Slovanů a vyhlásil válku Turecku. Podpořila jej i Černá Hora a Bulharsko. Slované už nemohou být dále zabíjeni a utiskováni pod nadvládou Turků. Jenže jejich snahy o osvobození rychle zablokovalo Turecko. Tisícovky Srbů, Bulharů, Černohorců a dalších balkánských národů byly bestiálně vražděny. Očekávalo se, že do hry brzy vstoupí ten největší slovanský ochránce - ruský car Alexandr. Sám car by rád bojoval, ale jeho ministři byli rázně proti. Vysvětlili carovi, že ekonomika, která se postupně vyrovnávala s novými reformami, by válku na Balkáně neutáhla. Navíc bylo nutno počítat s reakcí Anglie a možným konfliktem se západem.
Ruskému lidu však takové vysvětlení nestačilo. Chtěli, aby car bojoval. Hned. Pořádaly se demonstrace, na nichž se mluvilo o absolutní nutnosti pomoci balkánským národům. Ale Alexandr pořád nesouhlasil. Po celé zemi začaly vznikat výbory dobrovolníků, celkem 3500 lidí překročilo hranice a přes 700 důstojníků a 2000 vojáků vstoupilo do domobrany. Na Balkán míří i stovky milosrdných sester a členek Červeného kříže.


Na konferenci v Londýně a Konstantinopoli se evropské velmoci pokoušely přesvědčit sultána, aby slovanské zotročování zastavil, ale setkaly s neúspěchem. Alexandr si uvědomil, že na obou jednáních hrála Anglie na obě strany. Přes svou dceru Marii, která byla provdaná za syna královny Viktorie, sdělil Anglii své stanovisko: "Nemůžeme, a ani nechceme, vstupovat do svárů s Anglií. V našem případě by bylo holé šílenství uvažovat o dobytí Indie případně Konstantinopole. Jediné, co chceme, je bránit a ochraňovat naše slovanské bratry".
Doufal, že tak uklidní královnu Viktorii a omluví svůj případný vstup do války. Jenže britská panovnice Alexandrovi nevěřila ani slovo. Nemějme jí to za zlé, kdo z nás by tomuto uvěřil?
"Velký východní orel", jak vypodobnil Rusko Dostojevskij, však stále nikam neletěl. Zůstával doma a vyčkával, kdy se váhavý car konečně rozhodne.

Na podzim 1876 se car sešel se svými ministry v krymské Livadiji, kde měl svou letní rezidenci, a přesvědčil je o nutnosti války. Společnost si to tak přála. 12. dubna 1877 Rusko vypovědělo válku Turecku. V zemi se strhlo bouřlivé nadšení, lid oslavoval cara a všude zněla carská hymna. Bylo to naposledy, kdy byla ruská společnost s carem zajedno. I členové Zemlji i volji přestali vymýšlet, jak cara zprovodit ze světa a houfně ho opěvovali. Úcta lidu je bohužel velmi marnivá a přelétavá, o čemž se Alexandr brzy přesvědčil.

Rusko-turecká válka
Rusko-turecká válka «

Rok trvající konflikt s Tureckem nepřinesl i přes slibný začátek kýženou slávu a vavřínové věnce. Po bojích o Plevno a průsmyk Šipka, během nichž Rusko ztratilo tisíce mužů, generál Skobelev 8. ledna 1878 bez boje obsadil Adrianopol a blížil se ke Konstantinopoli. Tehdy však zasáhla Anglie, vypravila lodě se vzkazem, že jakmile se jediný Rus objeví u městských zdí, celá zem bude odvracet anglickou invazi. Alexandr, vyčerpaný krutými boji, nechtěl riskovat novou válku s vyspělou Anglií. Musel se podvolit vůli královny Viktorie (do které byl mimochodem jako mladík bláznivě zamilovaný).

2. března 1878 byla podepsána mírová smlouva v San Stefanu, kde byla uznána nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunska. Rusku byla přiznána válečná daň ve výši 310 miliónů rublů a získalo oblast jižní Besarábie. Připadly mu také čtyři pevnosti v Kavkazské oblasti - Ardagan, Bajazet, Batum a Kars. Výsledky sanstefanské smlouvy nebyly zrovna po chuti Velké Británii a Rakousku. Obě země odmítly uznat její výsledky a svolaly nový kongres do Berlína. Rusko zde reprezentoval starý a nemocný ministr zahraničních věcí Alexandr Gorčakov. V politické třenici neodkázal prosadit zájmy své země a Rusko ztratilo téměř vše, co získalo v San Stefanu.

Rusové na svého cara definitivně zanevřeli. Kladli mu za vinu kolosální válečný neúspěch. Vinili ho, že celá Evropa se jim směje a to jen díky němu. Z nadějné pozice nedokázalo nic vytěžit. Rozporů s carem využila Zemlja i volja a pustila se do práce. V nenávistném prostředí rychle získávala nové podporovatele. Rusko zachvátila nečekaně krutá vlna teroru, kterou odstartovala jedna osmadvacetiletá žena a jedna čepice..

PŘICHÁZÍ TEROR

Od 30. října 1877 v Petrohradě probíhal soud s mladými radikály uvězněnými kvůli chození mezi lid. Celkem bylo souzeno 193 lidí, od čehož se odvodil i název pro toto největší soudní zasedání v ruských dějinách: Proces 193 (Процесс ста девяноста трёх). Původně III. oddělení v roce 1874 pozatýkalo okolo 4000 radikálů, většinu později propustilo pro nedostatek důkazů, zbytek uvěznilo. Po třech letech strávených na samotkách 38 vězňů zešílelo, 44 zemřelo a 12 jich spáchalo sebevraždu. V konečné fázi k soudu přivezli 193 lidí. Obvinili je ze založení tajné organizace, která měla způsobit pád carství. Za hlavní organizátory prohlásili Sergeje Filippoviče Kovalika, Ippolita Nikitiče Myškina, Porfirije Ivanoviče Vojnaralského a Dmitrije Michailoviče Rogačeva.

Sergej Kovalik
Sergej Kovalik «

Během soudu bylo proneseno mnoho plamenných slov na adresu carského režimu i samotného cara, zejména Ippolit Myškin se pořádně opřel do samoděržaví. Zdatně mu sekundovali nejlepší ruští advokáti, kteří své služby nabídli zajatým radikálům.
Soud nakonec potrestal 103 lidí různě dlouhými pobyty ve věznici, 28 poslal na nucené práce a zbývajících 90 propustil na svobodu. Z těchto 90 však bylo 80 vyhoštěno z města a přinuceno žít jinde.

Ippolit Myškin
Ippolit Myškin «

Proces 193 si získal velkou popularitu zejména v zahraničí, zmiňovaly se o něm i britské The Times. Zájem o ruský teror rapidně narostl. Proces posloužil také jako důležitý nástroj propagandy v samotném Rusku.

Roku 1877 byl zatčen za účast na demonstracích před Kazaňským chrámem řadový člen Zemlji i volji jménem Archip Jemeljanov. Při soudu uvedl falešné jméno Alexej Bogoljubov, soudce jej odsoudil na 15 let nucených prací. Od léta 1877 Jemeljanov čekal ve vazební věznici v petrohradské Špalerné ulici na vykonání rozsudku. 13. července 1877 na Špalernou zavítal petrohradský městský náčelník Fjodor Fjodorovič Trepov, čekalo ho tu nějaké papírování. Když přecházel před dvůr, postávali tam tři vězni. Mezi nimi i Jemeljanov. Když Trepova uviděl, nesundal si čepici, což městského náčelníka popudilo. Vzpurnému vězni vyměřil několik ran bičem. Tělesné tresty byly sice v Rusku oficiálně zrušeny v roce 1863, ale Trepov se domníval, že si nikdo ničeho nevšiml. Unáhlené potrestání Jemeljanova ho však málem stálo život. Bičování zahlédli oknem studenti, kteří zprávu o tomto incidentu rozšířili dál. Když si tuto zprávu přečetla v novinách osmadvacetiletá Věra Ivanovna Zasuličová, rozhodla se, že Trepova potrestá a začala na něj chystat atentát..

24. ledna 1878 na Trepova vystřelila, když přijímal žádosti ve své kanceláři. Zasuličová však držela zbraň v ruce poprvé a nedokázala přesně zamířit. Trepova sice zasáhla, ale rána nebyla smrtelná. Trepov přežil. Zatčení se Věra Zasuličová nijak nebránila, ke všemu se přiznala. Ano, střílela na člověka. "Bylo velmi těžké vztáhnout ruku na člověka, ale donutilo mě svědomí." uvedla v protokolu.

Fjodor Trepov
Fjodor Trepov «

31. března 1878 se konal soud. Vše vypadalo naprosto jasně: Zasuličovou odsoudí na nucené práce a nikdo už o ní nikdy neuslyší. Vše se odvíjelo úplně obráceně. Zasuličové nabízeli své služby nejlepší advokáti a nikdo se naopak nechtěl ujmout obžaloby. Za svého obhájce si nakonec vybrala Petra Alexandrova, který zazářil už při Procesu 193. Žalobcem byl jmenován známý prokurátora Konstantin Kessel.
Celý soud se nesl ve znamení vzletných projevů Petra Alexandrova, který svou řeč uzavřel takto: "Historie zná ženy, které se smrtí mstily svým svůdcům, ženy, které si potřísnily ruce krví drahých lidí, již je zradili, nebo krví svých sokyň. Zde poprvé se objevuje žena, kterou nevedla osobní msta ani její vlastní zájem. Její zločin byl součástí boje za ideu toho, kdo jí byl soudruhem v jejím nešťastném životě (pozn. aut. Sergeje Něčajeva)."

Věra Zasuličová
Věra Zasuličová «

Soudní síň bouřila nadšením, nikdo se nepostavil za cara. Jeho kritizování bylo velmi módní. Porota jednohlasně odhlasovala, že Zasuličová není vinna a je zproštěna obžaloby. Před budovou soudu na ni čekaly davy lidí, které jí provolávaly slávu. O jejím výstřelu na Trepova se doslechla celá Evropa.

Když se o průběhu soudu dozvěděl car Alexandr, nařídil, aby okamžitě našli a zatkli Zasuličovou. Jenže po dívce se jakoby slehla zem. III. oddělení selhalo. V době, kdy tajná policie marně prohledávala Petrohrad, Věra Zasuličová město dávno opustila a mířila za hranice do Švýcarska.

ZEMLJA I VOLJA VÁLČÍ

Výstřel Věry Zasuličové na městského náčelníka Trepova v Rusku zahájil hotovou vlnu atentátů. Teror se rozhořel zejména v jižních částech Ruského impéria (hlavně na dnešní Ukrajině), centrem zemlevolců (= členů Zemlji i volji) se stala zejména města Kyjev, Oděsa, Charkov a Mykolajiv. Právě z Kyjeva přijela do Petrohradu Věra Zasuličová, aby splnila svůj úkol. Hned 30. ledna došlo v Oděse ke střetům mezi policií a revolučním kroužkem Ivana Martynoviče Kovalského. 1. února 1878 byl v Kyjevě zavražděn agent tajné policie Nikonov.
23. února stříleli na prokurátora kyjevského okresního soudu Michaila Kotljarevského, kterého před smrtí zachránil jen tlustý kožich. Atentátníci poté rozpoutali pouliční bitku s dvaceti četníky. 25. května v Kyjevě zastřelili oděského velitele četnictva barona Gustava Heikinga. 9. února 1879 Grigorij Goldenberg postřelil v Charkově generálního gubernátora Dmitrije Kropotkina (který o týden později zemřel v nemocnici).

Na sérii atentátu car odpověděl vlnou zatýkání, které však v radikálech naopak umocnilo chuť likvidovat autoritu. Dlouho přemýšleli, koho ještě by zavraždili. Vtom je napadl velitel samotného III. oddělení Nikolaj Vladimirovič Mezencov. Vražda nejmocnějšího policisty a věznitele v zemi by nepředstavitelně otřásla Ruskem. Brzy se na Mezencova začala připravovat dvojice atentátníků - Sergej Michailovič Kravčinskij (známý také pod svým pseudonymem Stěpňak) a Alexandr Ivanovič Barannikov - oba členové Zemlji i volji.

Nikolaj Mezencov
Nikolaj Mezencov «

Na Mezencova si počkali 4. srpna 1878, když vystupoval ze svého kočáru na Michailovském náměstí v samém centru Petrohradu. Na místě postával Sergej Kravčinskij se svitkem papíru, v němž bylo ukryto stiletto (renesanční dýka s dlouhou, úzkou a velmi ostrou čepelí), záda mu kryl s pistolí Alexandr Barannikov. Jakmile Mezencov vystoupil z kočáru, vrhl se k němu Kravčinskij a vrazil mu dýku do břicha přímo před očima vyděšených kolemjdoucích. Kravčinskij s Barannikovem poté naskakují do přistaveného kočáru a odjíždějí z místa činu, aniž by se někdo pokusil zadržet. Mezencov svému zranění týž den podlehl.

Alexandr Barannikov
Alexandr Barannikov «

Sergej Kravčinskij
Sergej Kravčinskij «

Barannikov se rozhodl zůstat v Rusku, Kravčinskij při nebližší příležitost uprchl za hranice a usadil se ve Švýcarsku. Zde vydal proklamaci s názvem "Smrt za smrt", v níž přiznal účast na vraždě Mezencova. Jako důvod svého činu uvedl reakci na vlnu zatýkání revolucionářů a touhu se pomstít za dalšího revolucionáře Ivana Kovalského, který byl zabit při střetu s četníky v Oděse 2. srpna 1878.


Kdo by si chtěl zopakovat, kde jsme minule skončili, nechť klikne zde.
ZDROJE: E. Radzinskij: Alexandr II.
A. Jarmolinskij: Cesta k revoluci: Století ruského radikalismu
1., 2., 3., 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11., 12., 13., 14., 15. atd.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama