Velkokníže Konstantin Nikolajevič (II)

18. září 2010 v 22:34 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Mikuláš I. a jeho rodina
NÁMOŘNÍ REFORMY:
Plány na obnovu ruského válečného námořnictva Konstantin rozjel téměř okamžitě po bratrově korunovaci. V roce 1857 navštívil Anglii a Francii a přivezl si domů archy materiálů o stavbě lodí, strategii boje a moderních zbraních. Dobře si uvědomoval, jak bídně na tom Rusko z válečného hlediska je, a snažil se si s reformami pospíšit. V roce 1857 zahájil razantní přestavbu námořnictva, která měla Rusko vyzvednout na světovou extratřídu.

Na jeho rozkaz byly se seznamu bitevních lodí vyškrtnuty staré dřevěné fregaty, které nahradila moderní plavidla vyrobená z kovu opatřená zbraněmi podle britského a francouzského vzoru. Baltská flotila obdržela osmnáct nových bitevních lodí, dvanáct fregat a sto lodních děl. Tichomořská flotila získala dvanáct obrněných lodí, devět dopravních a čtyři fregaty. Modernizace se částečně vyhnula pouze Černomořské flotile, jejíž fungování silně omezila mírová smlouva z Paříže. Po ztrátě většiny černomořského pobřeží a strategických pevností loďstvo ztratilo na významu. Přesto pro něj Konstantin vyprosil devatenáct nových plavidel, maximum, jaké mu evropské mocnosti dovolily.

Konstantin Nikolajevič 1865
Velkokníže Konstantin v roce 1865 «


Snad první den po zahájení reforem Kosťa narazil na další chiméru, která táhla Rusko ke dnu. Byrokracii a stovky zbytečných úředníků. "Chci tu mít jen námořníky a loďaře, nepotřebuji žádné úředníky!" rozkazoval. Při čistkách svých zaměstnanců neznal slitování. Byl odhodlaný uspět. Modernizoval výuku na kadetských školách, navrhl nové uniformy, zcela zrušil tělesné tresty, zkrátil vojenskou službu na deset let (z původních pětadvaceti), navýšil počet důstojníků a bojoval proti korupci. Každého, kdo se opovážil s jeho kroky nesouhlasit, vyhodil. Ve své práci dokázal jít přes mrtvoly a dosáhnout svého. Jeho pevný přístup slavil úspěch, dokázal se prokousat problémy, které zastavily reformy jeho delikátnějšího bratra, cara Alexandra II.

Jak už to tak bývá, byl Konstantin jako každý reformátor oslavován i zatracován. Jedna strana ho považovala za příliš sobeckého, nelidského tyrana, který nejevil zájem o životy druhých. Druzí jej charakterizovali jako "nejinteligentnějšího a nejschopnějšího ze všech sourozenců Alexandra II. včetně samotného panovníka".

ZRUŠENÍ NEVOLNICTVÍ V RUSKU:
V září 1857 byl Konstantin jmenován předsedou Výboru pro osvobození rolníků a zrušení nevolnictví. Alexandr II. věděl, že taková změna bude nesmírně obtížná. Protože sám si nebyl pořádně jistý, co a jak udělat a jestli vlastně chce zrušit nevolnictví, potřeboval někoho, kdo by mu pomáhal a dělal za něj rychlá rozhodnutí. Pro tuto roli se výborně hodil Kosťa, který sám zrušení nevolnictví podporoval (inspirovala ho liberální výchova velkokněžny Jeleny Pavlovny) a dokázal si prosadit svou. Spolu s Konstantinem stála u zrodu reformy i mladá carevna Marie Alexandrovna.

Proti liberálům vedeným Konstantinem Nikolajevičem se brzy utvořila opozice. Sám Kosťa ji nazval zpátečnickou. Tito zpátečníci byli proti všem modernizacím a módním výstřelkům západu. Chtěli Rusko zachovat takové, jaké bylo. Když car učinil nějaké nepopulární rozhodnutí, vinili za něj Konstantina. Alexandr II. s ženou byli v prvních letech vlády nesmírně populární a oblíbení. Dvůr potřeboval někoho, komu by se vysmál. Proti komu by se spikl. Zpátečníci jim dali dobrý vzor. Černou ovcí Romanovců se stal Kosťa.

Konstantin Nikolajevič
Reformátor Kosťa «

Plán na zrušení nevolnictví se rodil nesmírně pomalu. Konstantin narážel na vytrvalý odpor šlechticů a majitelů velkých pozemků. Příliš nadšený nebyl ani ruský dvůr. A Alexandr II. pořád váhal. Po dvanácti měsících práce měl Kosťa pocit, že se nic nehýbe kupředu a šel si postěžovat bratrovi. Alexandr však byl s vývojem spokojen: nic se neděje, nemusí nad ničím přemýšlet. Otrávený Konstantin ve vzteku opustil svůj Mramorový palác a odjel na několikaměsíční cestu na své jachtě, aby se trochu odreagoval.

Nakonec se přece jenom dočkal. Po téměř pěti letech byl manifest připraven, zbývalo připojit carův podpis. 19. února 1861 donesli lejstro do Alexandrovy kanceláře. Do místnosti se dostavil i Konstantin a jeho sestra Marie Nikolajevna spolu s následníkem trůnu Mikulášem Alexandrovičem. Do poslední chvíle se Alexandr nemohl rozhodnout, měl strach z reakce osvobozených mas. Ale přemluvili ho. Na listině se zaskvělo jméno Alexandra II. a 23 miliónů nevolníků se stalo svobodnými.

MÍSTOKRÁL V POLSKU:
Jakmile byli nevolníci osvobozeni, začal Alexandr II. (samozřejmě mohutně podporován Kosťou) uvažovat o zřízení konstituční monarchie. V Rusku, kde vládlo po tisíc let samoděržaví, měla vzniknout ústava. Alexandr si usmyslel, že než přikročí k tak razantnímu kroku u sebe doma (tj. ve vlastním Rusku), ozkouší metodu ústavy v okrajových částech své obrovské říše - ve Finsku a v Polsku.

Ve Velkoknížectví finském vše proběhlo zcela v klidu. Přišlo na řadu Polsko. Na počátku roku 1862 přijel do Varšavy velkokníže Konstantin s rodinou, aby zde plnil funkci místokrále a započal s reformami. Polský národ se však cítil hluboce uražen. Nechtěli nějakou ústavu, "takový ubohý milodar", požadovali okamžitou autonomii a nejlépe úplnou nezávislost.

4. července 1862 na Konstantina spáchali atentát. Krejčovský student a nacionalista Jaroszyński na něj vystřelil, když se Kosťa vracel z varšavského divadla. Kulka jej zasáhla do ramene, ale jen lehce škrtla o zlacený nárameník s monogramem cara Mikuláše I., žádné vážně zranění nezpůsobila. Přesto byl atentátník odsouzen a popraven. Od tohoto dne Konstantina vždy doprovázel oddíl kozáků.
Alexandr II. sice posílal z Petrohradu telegram, v němž bratra žádal, aby se hned vrátil, ale Kosťa nesouhlasil. Chtěl zůstat a dokončit své dílo. Podporovala ho i manželka Alexandra Josifovna.

Konstantin s Alexandrou
Kosťa s Alexandrou Josifovnou «

13. července se Alexandře Josifovně ve Varšavě narodilo poslední dítě. Jako výraz své úcty a
soucítění s polským národem chtěla syna pojmenovat Wacław (polsky Václav). Romanovská rodina s tímto nápadem nesouhlasila a trvala na rusifikované podobě tohoto jména: Vjačeslav. Alexandra přistoupila na tento kompromis a zavedla do rodu Romanovců nové, netradiční jméno. Na Vjačeslavův křest do Polska poslali druhorozeného syna Alexandra II., Alexandra Alexandroviče, aby šel chlapci za kmotra. Neohrabaný sedmnáctiletý Alexandr na sebe však svrhl karafu červeného vína. Konstantin si neodpustil jedovatou poznámku: "Podívejte, jaké prase nám sem poslali z Petrohradu." Alexandr na tuto strýcovu průpovídku nikdy nezapomněl, ani když se stal po smrti careviče Mikuláše ruským carem, nepřestal ji Konstantinovi vyčítat a zahrnoval ho jen pohrdáním.

Po neúspěšném atentátu Konstantin na Poláky nezanevřel, měl pro tento národ vždy pochopení. Zařekl se, že dokončí svůj úkol. Nechal otevřít vysoké školy a polštinu zavedl jako úřední jazyk. Postupné liberalizace využili polští nacionalisté a vypuklo povstání. Alexandr II. do Polska vyslal armádu v čele s generálem Michailem Muravjevem. Muravjev se držel pravidel z dob cara Mikuláše I. - povstání krutě potlačil, střílel a věšel všechny vzbouřence. Když bylo v Polsku vyhlášeno stanné právo, bylo to pro liberálního Kosťu příliš. V září 1863, po roku ve funkci místokrále, požádal bratra, aby ho tohoto postu zbavil. Alexandr II. souhlasil a odvolal Konstantina z Varšavy. Plány na ústavu vzaly po potlačení polského povstání za své. Ruský car o nich začal znovu uvažovat až v roce 1880, ale nestačil projekt dokončit. 1. března 1881 se stal obětí atentátu.

ZPÁTKY V RUSKU:
Po svém návratu do Petrohradu se Konstantin Nikolajevič začal znovu plně soustředit na námořnictvo a probíhající modernizaci. S radostí sledoval, jak ruská válečná flotila vzkvétá a dostává se na přední evropská místa.

V roce 1865 byl Konstantin jmenován předsedou Rady ministrů a v témže roce i prezidentem Státní rady. Mohl tak i nadále zasahovat do politiky a pokoušet se prosadit další liberální plány. Zároveň vedl i řadu vědeckých organizací: byl v čele Ruské geografické společnosti i hudební akademie.

Konec II. části


První část Konstantinova životopisu: ZDE

Zdroje: Edvard Radzinskij: Alexandr II.
1., 2., 3., 4., 5., 6.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama