Carevna Alexandra Fjodorovna (I)

14. listopadu 2010 v 16:07 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Mikuláš I. a jeho rodina

Carevna Alexandra Fjodorovna

(1798 - 1860)


Alexandra Fjodorovna

Ruský car Mikuláš I. Pavlovič ve světě proslul jako nelítostný cenzor, milovník vojenských přehlídek a slavnostních uniforem, utlačovatel neruských národů svého impéria, utužitel samoděržaví a neotřesitelný vládce Ruska. Svou prudkou povahou a posedlostí armádní disciplínou a řádem si vybudoval respekt v očích všech svých poddaných. Svým rádcům se jen vysmíval a všichni se ho báli jako čert kříže. Zdánlivě nedotknutelného imperátora dokázal umravnit jen jeden hlas na světě. Hlas jeho ženy, carevny Alexandry Fjodorovny..

Frederika Luisa Charlotta Vilemína Pruská (německy Friederike Luise Charlotte Wilhelmine von Preußen) se narodila 13. července roku 1798 na zámku Charlottenburg u Berlína. Jejím otcem byl pruský král Fridrich Vilém III., který byl sice zbožný člověk vážící si své rodiny, ale také nerozhodný a slabý panovník. Charlottinou matkou byla Luisa Meklenbursko-Střelická (Luise von Mecklenburg-Strelitz) považovaná za jednu z nejkrásnějších žen své doby. Charlotta měla osm sourozenců, mezi nimi budoucího pruského krále Fridricha Viléma IV. a prvního německého císaře Viléma I.

Rodiče Alexandry Fjodorovny
Rodiče Alexandry Fjodorovny: Fridrich Vilém III. a Luisa Meklenbursko-Střelická «

Charlottino dětství výrazně poznamenaly Napoleonské války, její rodina se musela neustále stěhovat z místa na místo. Po porážkách pruské armády u Jeny a Auerstedtu 14. října roku 1806 královská rodina opustila Berlín a uchýlila se do města Königsberg ve Východním Prusku. Doufali, že zde uniknou francouzské armádě, ale po dalších porážkách u Jílového a Friedlandu se Východní Prusko ocitlo téměř celé pod správou Francie. V lednu 1807 se pruský král s ženou a dětmi (včetně tehdy osmileté Charlotty) usadil v Memelu (dnes litevský přístav Klaipėda).

Když se v červenci roku 1807 uzavíral Tylžský mír mezi ruským carem Alexandrem I. a Napoleonem, dorazila na vyjednávání i Charlottina matka, královna Luisa. Dobře věděla, že kdyby smlouvání zůstalo jen na jejím manželovi, mohla by se rozloučit snad i s Berlínem. Na vyjednavače a diplomaty také nebylo spolehnutí. Nedá se nic dělat, pomyslela si královna, musím to zvládnout sama. Luisa si byla vědoma své mimořádné krásy a prozíravě si domluvila schůzku přímo s Napoleonem. Smlouvala a prosila tak naléhavě, že jej téměř obměkčila. Když mělo dojít k dohodě, vešel do místnosti zvědavý pruský král a Luisinu snahu zmařil. Přesto, že Luisa téměř žádného úspěchu nedosáhla, Napoleon po mnoha letech vzpomínal: "Mnoho nechybělo a musel bych jí snad přenechat i Magdeburg."

Napoleon
Napoleon v čele své armády
V Memelu pruská královská rodina zůstala až do roku 1809, v prosinci téhož roku se mohli konečně vrátit do Berlína. Po návratu domů však těžce onemocněla královna Luisa a 19. července ve věku pouhých čtyřiatřiceti let zemřela. Charlottě bylo tenkrát dvanáct. Smrt drahé matky dívku hluboce zasáhla. Zdrcen byl nejen král, ale i celá země. Luisa byla velmi oblíbená a na její troufalost při jednání s Francouzi byli hrdí všichni Prusové. Po smrti matky přešly všechny reprezentativní role na nejstarší dceru Charlottu. V době, kdy dívka těžko chápala, co se kolem ní děje, se musela denně setkávat s politikou a poznávala úskalí diplomatických vztahů.

Luisa Meklenbursko-Střelická
Královna Luisa

Lottchen, jak Charlottě přezdívali v rodině, byla pohledná dívka s pomněnkovýma očima a bledou pletí. Přesto zůstávala poněkud uzavřená a mlčenlivá. Když skončily Napoleonské války, stala se Charlotta v Evropě nevěstou číslo 1. V roce 1814 poslal ruský car Alexandr I. do Berlína své dva mladší bratry, Mikuláše a Michaila, aby si princeznu prohlédli a pouvažovali o ní jako možné budoucí velkokněžně. Lottchen se okamžitě zalíbila staršímu Mikulášovi, který si ji chtěl hned vzít. Bylo však nutné zachovat dekorum a celou záležitost řádně projednat s dívčinou rodinou. Jak se brzy ukázalo, Fridrich Vilém III. nebyl proti. Rusko bylo po porážce Napoleona na vzestupu a pro Prusko bylo vzájemné spojenectví jedině přínosem. Zbývalo jen vyjádření sedmnáctileté princezny.
"Mám ho ráda a jsem si jistá, že s ním budu šťastná." prohlásila rážně Charlotta. Od prvního setkání se do Mikuláše zamilovala a tajně doufala, že se za něj provdá. A teď jí tohoto urostlého velkoknížete, který se nese jako pravý gardista, nabízejí sami rodiče! To se ví, že ochotně souhlasila. Společné procházky po postupimských parcích a návštěvy berlínské opery ji ujistily, že si vybrala dobře. 4. listopadu 1815 bylo veřejně oznámeno jejich zasnoubení.

Nikolaj I.
Mikuláš Pavlovič

Charlotta zářila radostí jako nikdy. Svému bratru nadšeně psala: "Co nás spojuje, je náš vnitřní svět. Je mi jedno, co si myslí ostatní a co se děje kolem nás. V našich srdcích jsme pořád spolu ve vlastním světě."
9. června 1817 přijela Lottchen se svým bratrem Vilémem do Petrohradu. Zde přijala pravoslavnou víru, jak bylo povinností každé ruské velkokněžny, a spolu s novým náboženstvím získala i nové jméno. Vybrali jí jméno Alexandra Fjodorovna.

13. července 1817 se v kapli Zimního paláce konala svatba Mikuláše Pavloviče s Alexandrou Fjodorovnou. "Cítila jsem se velmi, velmi šťastná, když svíral mou ruku. S naprostou důvěrou jsem vložila svůj život do jeho rukou a on mne nikdy nezradil." vzpomínala po letech Alexandra. Přesto, že manželství mělo původně pouze politický charakter, aby sblížilo Rusko s Pruskem, byla Alexandra nepředstavitelně spokojená. Mezi ní a Mikulášem panovala harmonie, úcta a vzájemný respekt. Považovali je za nejkrásnější evropský pár, kontrast rázného Mikuláše a sentimentální Alexandry působil na pohled velmi harmonicky.

Carevna Alexandra Fjodorovna s Mikulášem
Alexandra s Mikulášem

Několik týdnů po svatbě Alexandra otěhotněla. 17. dubna 1818 se jí narodilo první dítě, syn Alexandr. Sašu následovalo ještě devět potomků, z nichž dvě dva se narodili už mrtví a dcera Jelizaveta zemřela ve třech letech. Zbývajících šest (kromě Alexandra) se dožilo dospělosti. Byly to tři dcery: Marie (* 18. srpna 1819), Olga (* 11. září 1823) a Alexandra (* 24. června 1825); a tři synové: Konstantin (* 9. září 1827), Mikuláš (* 27. července 1831) a Michail (* 13. října 1832).
Lottchen si od prvních dnů získala přízeň Mikulášovy matky Marie Fjodorovny i celé Romanovské rodiny. Napjaté vztahy měla pouze s tehdy vládnoucí carevnou Jelizavetou Alexejevnou, ženou Alexandra I.

Carevna Alexandra Fjodorovna
Lottchen s dvěma nejstaršími dětmi, Alexandrem a Marií

Pod vedením básníka Vasilije Žukovského se Alexandra začala učit rusky a poznávala zvyky a tradice své nové domoviny. Lottchen milovala melodickou ruštinu a její romantické autory, především Alexandra Puškina. Měla pro něj mnohem více pochopení než její ruský manžel. Díky pravidlu, že carská rodina mluvila běžně německy (většina ruských careven pocházela z německy mluvících zemí a v žilách Romanovců tak proudila z 90% německá krev) a dopisy psala zásadně francouzsky, se Alexandra nikdy nenaučila zcela plynně rusky. Mikulášovi to však vůbec nevadilo.

U dvora si Alexandru Fjodorovnu zamilovali. Jeden ze součastníků na ní vzpomínal takto: "Alexandra byla vysoká a štíhlá žena s drobnou hlavou a hluboko posazenýma modrýma očima. Její lehká a rychlá chůze působila neobyčejně půvabně. Bývala často nemocná, její hlas zněl chraplavě, ale mluvila vždy jasně a rozhodně. Byla vášnivou čtenářkou a milovala hudbu. Oblékala se velmi elegantně. Na první pohled se mohla zdát trochu naivní, přesto měla vynikající paměť a byla velmi inteligentní. Přesto někdy působila poněkud povrchně. Ráda tančila, milovala lesknoucí se svět Zimního paláce. O problému chudého ruského lidu se nikdy nijak zvlášť nestarala, nevyslyšela jeho volání po lásce a péči. Pro ni všechno ruské ztělesňoval její manžel. Nedával jí žádný čas na přemýšlení, jejím jediným povoláním byla role matky a manželky. Nic víc."

Carevna Alexandra Fjodorovna
Alexandra Fjodorovna

Pro Lottchen nebylo sžití s Ruskem nijak jednoduché. Byla vychována ve spartánské skromnosti a milovala samotu. Na rozmařilý ruský dvůr si zvykala jen těžko. Navíc ji svazovala neznalost ruštiny. Nemůžeme jí vyčítat, že opomíjela charitativní činnost. Byla zcela pod vlivem svého muže, který si nepřál, aby do něčeho zasahovala. Mikuláše děsily inteligentní ženy, které se rády vměšují do politiky. Po Alexandře chtěl, aby se starala o děti a jen sladce šeptala po jeho boku. Zahrnul jí šperky, uzavřel jí do jakési zlaté klícky a snažil se, aby mu z ní neodlétla. A velkokněžna se snažila, bezstarostně štěbetala a Mikuláš j za to opravdu vroucně miloval.

Ještě jeden pohled na Alexandřinu osobnost nám přinese dvorní dáma Anna Fjodorovna Ťutčevová: "Dcera pruského krále k nám přijela z Německa, které se v té době utápělo v sentimentální poezii Schillera. Její něžnost a prostota nahradila zásadovost citlivostí.. Mikuláš obdivoval toto křehké stvoření, které mu bylo jediný vládcem a zákonodárcem. Zbožňovala a viděla pouze to krásné, veselé. Když jednou uviděla dívku v obnošených šatech, rozplakala se."

Alexandr I.
Car Alexandr I.

V roce 1820 se Alexandře narodilo mrtvé dítě, což se vážně promítlo v jejím vždy křehkém zdraví. Na žádost lékařů opustila Rusko a strávila několik měsíců v rodném Berlíně. Z Petrohradu znovu odjela v roce 1824 a vrátila se až v roce 1825, kdy si její přítomnost v Rusku žádal sám car Alexandr. Impérium se potácelo nad propastí..

Carevna Alexandra Fjodorovna


Konec I. části
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama