Hoši od Zborova

7. listopadu 2010 v 13:51 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..

Hoši od Zborova

pátrání po památníku československých legionářů na Ukrajině


Na všechny historické nadšence, kteří se vydali na Ukrajinu pátrat po památníku československých legionářů, čeká úkol, před nímž by kapituloval snad i Sherlock Holmes. Monument připomínající bitvu u Zborova se totiž nenachází ve Zborově, ale kdesi v jeho okolí, protože samotná bitva se také neodehrála přímo ve Zborově, nýbrž v polích mezi okolními vesnicemi. Jména je jí dostalo po nejbližším větším městečku.

Menší exkurse do dějin:
Pro Čechy a Slováky zajímající se o historii a první světovou válku, je Zborov takovým menším poutním místem. Prvního dne července 1917 vyhlásilo Rusko novou ofensivu na východní frontě. Organizoval ji tehdejší ministr vojenství a pozdější předseda prozatímní vlády Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Podle něj získala i své jméno: Kerenského ofensiva. Kerenskij si naplánoval, že nové Rusko (zbavené zničujícího carství a nepotřebného cara) snadno zvítězí. Jenže události, jež spustila Únorová revoluce, se nepříjemně promítly do morálky ruské armády. Vojáci byli zavaleni politickými přednáškami, zřizovaly se různé kontrolní výbory a nikdo se nestaral o morálku vojáků, která rapidně klesala. Na jaře 1917, kdy měly vrcholit přípravy na letní útok, zavládla ve většině ruských táborů poraženecká nálada, nikomu se nechtělo bojovat. Vojáky navštívil i Alexandr Kerenskij, aby v nich probudil chuť bojovat, ale vše bylo marné. Přesto byla 1. července 1917 zahájena nová ofensiva.
Jediný, kdo dokázal beze zbytku naplnil Kerenského představy o hrdinném boji, byli českoslovenští legionáři. 2. července 1917 Československá střelecká brigáda o síle asi 3 500 mužů prorazila rakousko-uherskou linii, pronikla na území nepřítele, zajala na 3000 vojáků a získala velké množství válečného materiálu. Zvítězila navzdory několikanásobné přesile lépe vybavených vojáků Rakouska-Uherska podporovaných Německem.

Velkolepé vítězství, jehož českoslovenští legionáři dosáhli, zcela změnilo jejich působení v ruské armádě. Najednou na ně Rusové nahlíželi jako na sobě rovné a zrušili všechna omezující pravidla při formování nových československých jednotek. Pro zajímavost můžeme dodat, že v bitvě u Zborova proti sobě stanuli i naši dva pozdější prezidenti. Na straně legionářů bojoval Ludvík Svoboda, v rakousko-uherských řadách zase Klement Gottwald

Průběh bitvy u Zborova však neměl na celkové vyznění Kerenského ofensivy žádný vliv. Už 6. července podnikla rakousko-uherská a německá armáda úspěšný protiútok a pomalu vytlačovala Rusy z oblasti Ukrajiny. Vše směřovalo k VŘSR a občanské válce. Pro Československo se však bitva u Zborova stala symbolem neskutečné odvahy, vlastenectví, hrdosti a odvahy.

V květnu 1922 byla ze země u Kalinivky vyzvednuta hrouda hlíny, která poté putovala do Prahy. O měsíc později byly z míst, kde došlo k bitvě, vyzdviženy také ostatky neznámého vojína, které byly spolu s hrstí zborovské půdy pochovány u stěny radnice na Staroměstském náměstí v Praze. Později byly přeneseny do památníku na Vítkově.

Když jsme po několikahodinovém kodrcaní po ukrajinských cestách, které čas od času jen tak skončí uprostřed luk a z pětikilometrové odbočky se vyklube padesátikilometrová, konečně přijeli do Zborova, nadšeně jsme se vyhrnuli na náměstíčko. Obešli jsme ho několikrát dokola, ale památník nikde. Před polozděnými domky se mezitím sešli místní, aby se podívali, co jim to tam pochoduje za šílence. "Máte tu někde památník?" zkouším to. "Památník? Jistě!" odvětí babuška v květovaném šátku a hrdě ukazuje na statečného Rudoarmějce, jakého mají v bývalém Sovětském svazu snad u každé chalupy. Jenže my hledáme legionáře. Nakonec zjišťujeme, že náš vytoužený cíl se nachází za Zborovem, v jedné malé vesničce. A jmenuje se.. No, však vy už to najdete..

Šinuli jsme si to dál mezi dřevěnými chatami, pobořenými ploty a potulujícími se slepicemi.. Minuli jsme několik vesnic, ale všechny vypadaly naprosto nehrdinsky. Pod stromy seděly babušky s koši švestek, ve stínu si hrály děti a prašnými cestami se honili psi. Nikde ani stopa po legionářích.

Vesnice Kalinivka vypadala na první pohled úplně stejně. Krčí se při zatáčce hlavního tahu ze Lvova na Ternopil, protéká jí říčka Strypa (jeden z levostraných přítoků Dněstru). Kolem silnice se kupí chalupy, za nimiž se táhnou pole a louky. V Kalinivce žije asi 250 obyvatel.

Uprostřed nejostřejší zatáčky jsme náhle přibrzdili. Spatřili jsme..

"Ty, kdož procházíš kolem, vzpomeň si na pochované na vesnickém hřbitově.
Na 190 českolovenských vlastenců, kteří padli za svobodu, mír
a lepší budoucnost všech slovanských národů."

Po prvotním návalu štěstí, že jsme našli, co jsme hledali, se ozvalo zklamání. Přesto, že jsme uprostřed Ukrajiny, čekali jsme něco většího a honosnějšího. Chvíli jsme nerozhodně přešlapovali kolem památného kamene, když vrzla dřevěná branka a před námi stála babuška v šatech a nezbytném šátku. "Vy Češi!" prohlásila. Přikývli jsme. Mávla na nás, ať jdeme za ní. Vedla nás úzkou cestou mezi domky. Prohlíželi jsme si dřevěné rámy kolem oken a děravé střechy. Na některých obydlích chyběla okna, dveře držely na jediném pantu. Psi, slepice a další chovaná zvířata s jistotou baletních mistrů překračovala povalené ploty a rázovala si to prostředkem cesty. Po nablýskaných turistických lákadel se před námi otevřela skutečná tvář Ukrajiny. S veškerou její chudobou, bídou a napůl zbořenými domy. Bez patosu kozáckých romancí, bez příkras kyjevských bulvárů. Tohle je ta pravá Ukrajina.

Milá babuška nás provedla Kalinivkou až na její okraj. V malém hájku se vypínal dřevěný kostel s malým hřbitovem. Kostel Ochrany přesvaté Bohorodičky byl postaven v roce 1927. Hřbitov silně poznamenal zub času. Vzdálenější hroby pomalu mizely v bujném porostu trav a plevele. Kostelík působil opraveně a trochu nadpozemsky. Jeho upravené okolí ostře kontrastovalo se zanedbanou vesnicí.

Pro prohlídce kostela jsme zamířili dál do polí. Začínali jsme přemýšlet, kam asi dojdeme. Vesnice se pomalu ztrácela. Babuška se nepřestávala usmívat. Zastavila se a ukázala doleva. Za rozsochatými stromy vedla asi deset metrů dlážděná cestička končící před památníkem. Byli jsme u cíle.


Potěšilo nás, že okolí památníčku bylo pečlivě zameteno a uklizeno. Pod mramorovou deskou ležely čerstvé i sušené květiny a věnec. Babuška nám vyprávěla, že už tu několik let vodí Čechy a Slováky od silnice a ukazuje jim monument. Pamatovala si, jak do Kalinivky v roce 1997 zavítal i tehdejší prezident Václav Havel s diplomatickým doprovodem, aby vzdal hold padlým legionářům. Pro vesnici to byla velká sláva, všech 250 obyvatel se přišlo podívat.
S babuškou jsme loučili jen neradi. Jejím vnoučatům jsme nechali aspoň pár bonbonů. Ještě dlouho nám pak mávala.

Za rok jsme se vrátili znovu. Už jsme věděli, kam jít. Jen co jsme vystoupili ven, stála tam. Ve stejných šatech a se stejným milým úsměvem jako před rokem. Jestli si nás pamatovala jsme nezjistili. Možná ano. Do Kalinivky moc turistů nepřichází. Památník legionářů byl stále hezky upraven a někdo přinesl nové květiny. Možná se vrátíme i příští rok. Jsem si jistá, že naše babuška tam bude opět stát připravená ukázat vzácným hostům pomník legionářům.

Jestli někdy přijedete do Kalinivky a zastavíte u hlavní zatáčky, bydlí v tom druhém domku vlevo.
P.S. : A vezměte si nějaké sladkosti (Ukrajinci milují Studentskou pečeť) :-)


Zdroje: fotografie jsem pořídila já, část informací o bitvě u Zborova jsem převzala odsud
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama