Srpen 2011

Tour de Šutr 2011

31. srpna 2011 v 16:19 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  La vie de Larisa Larcher

TOUR DE ŠUTR 2011


"Připíjím na den, který není!"

Pohled do kalendáře by mne jistě znechutil ještě mnohem víc, než když jsem do něj nahlédla na konci července, ale nic takového se nemohlo stát. Kalendář jsem totiž se vší svou prožluklostí hodila za pracovní stůl. Takže ať je den jaký chce, nic o tom nevím. Ani slovo o zítřku. Zítřek není. Středa taky není. Je úterý. Tak zní základní pravidlo mé vlastní sportovní soutěže. Inspirací byla "stará dáma" a zvrácený cynismus. Vítejte u reportáže z historicky první Tour de Chutre.

Allemagne: encore en peu sentimentale (III)

28. srpna 2011 v 15:37 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..

Hamburg: les lanternes rouges, The Beatles et les canards de bain


Po krásných, historických Brémách Laruš čekalo trochu zajímavější odpoledne strávené v dalším z hanzovních měst v Německu. V Hamburku. Přiznám se na rovinu, že Hamburk není typ města, kde bych dostávala jako každý pseudohistorik záchvaty z krásy zdejších katedrál, zámků a hrázděných domů. Těch několik málo památek, které Hamburk má, je rozmístěno poměrně daleko od sebe a obejít je všechny pěšky by byl úkol hodný leda etiopského maratonce či Emila Zátopka, ale rozhodně ne zlenivělé Laršérové. Hamburk je, přiznávám se, vlastně docela hnusný. Šedivý, zalitý do betonu a utopený v moři graffiti, bordelů a tureckých bister. Přesto v něm něco je. Zdivočelost, bouřlivost, vzpoura všech generací, špinavost ulic a pochybné existence na ulici. Ale i to má své kouzlo. Jiné, ale silné..

Allemagne: encore en peu sentimentale (II)

25. srpna 2011 v 14:17 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..

Brême: joyau de la Weser

Le petit voyage sentimental nebyla ani ve své první polovině a Laru hned po ráno zaplavila vlna výčitek a postihla ji neskutečná chuť se sbalit, utéct domů, schovat se pod peřinou a nikam nevylézt. Měla jsem dost všech Getrúďáků, kteří mi připomínali pana F.. Mají zkrátka něco v ksichtě, co Češi nemají, a co způsobilo, že mi pan F. připadal (a připadá) tak jedinečný a zoufale přitažlivý. (Lara samozřejmě velice dobře ví, že pořád mluví o panu F., a to nikoho nezajímá, ale nemůže se tohoto fantomu zbavit. I když by chtěla.) Tady byly takových pánů F. plný ulice, což Laru činilo zdeptanou, zhnusenou a samozřejmě čím dál víc sentimentální. Sentimentálnost je u Lary nebezpečná. Ani nevíte jak. Nedůvěřivě si měřila i prodejce novin a podezírala pouličního hráče na mandolínu z kdejakých špinavostí. Ale nedalo se nic dělat. Utýct před minulostí by nevyřešilo nic. Nezbývalo, než po ranním černočerným kafi vyrazit do ulic. Do ulic Brém, mimo jiné rodiště Heinricha Fockeho, jednoho se spoluzakladatelů firmy Bremer Flugzeugbau AG, z níž se později vyvinul výrobce letadel Focke-Wulf. (to jen tak pro pořádek a pro klid duše pana F.)

Allemagne: encore en peu sentimentale (I)

22. srpna 2011 v 22:34 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..

ALLEMAGNE: ENCORE EN PEU SENTIMENTALE..

(aneb stále poněkud sentimentální Německo očima stále ještě kurva sentimentální Lary Larcherové)


Jako každoročně u nás probíhala debata, kam pojedeme o letních prázdninách. Respektive o těch několika dnech volna, protože to, co bylo letos, bylo cokoli kromě léta. Snila jsem o Bělorusku a bílých nocích v Karélii, ale situaci trochu zkomplikovala víza a moje vize krachly. Jednoho dne ráno jsem zjistila, že jedeme do Německa. K Dojčlandu jsou mé city dodnes rezervované a ne zrovna přívětivé. Hlavní roli v tom nemá ani Protentokrát, ani jinak osudný rok 1939, ale ten zatracenej mizera F., díky němuž se Lara zase chová jako rozmazlený děcko a uvalila klatbu na celou jeho zemi, i když dobře ví, že všichni Němci nejsou fašouni, všichni Němci nemají blond vlasy a všichni Němci neobdivují Ericha Hartmanna. Jsem nevděčná a ničeho si nevážím, ale neumím zapomínat. A jsem stále poněkud sentimentální, i když to na sobě nesnáším. Ale vysvětlujte něco rozumného umíněný ženský, že? A zvláště pak Laře. Té nevysvětlíte nic, pokud nechce, aby jí to bylo vysvětleno.

Coby malej cyp jsem měla k Německu vztah veskrze pozitivní. Uměla jsem v němčině napočítat za tři sekundy do deseti a můj bavorský přízvuk byl natolik legendární, že štval i němčinářku, která ho neměla. To mi bylo jedenáct. Teď jsem vlastní umíněností a samozřejmě i jistou mírou blbosti zapomněla všechno, co jsem se tehdy učila. (No, já jsem se už tehdy moc neučila, ale uměla jsem to.) Sice obyvatelům Dojčlandie rozumím téměř vše, bohužel, ale odmítám s nimi mluvit, pokud to není nezbytně nutné. Navíc jsem v Dojčlandu nebyla od doby, co jsem řekla sbohem panu F. a nebyla jsem si jistá, co to se mnou udělá. Poslech německý hymny ve mně totiž dosud vyvolává hysterické záchvaty.

Přezevšechnu čirou nenávist k této zemi jsem se ve čtyři ráno vláčela s krosnou, prvním dílem Prokletých králů od Maurice Druona a kafem v kelímku na brněnský nádraží. Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme! Laruška jede do Německa..
A furore normannorum libera nos domine! Bože, chraň nás před zlobou nordických mužů. A slovanských žen!
Taste meče!

Carevič Mikuláš Alexandrovič (II)

14. srpna 2011 v 14:57 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Alexandr II. a jeho rodina

Rok po nešťastném úrazu Mikuláš Alexandrovič započal pod vedením svého hlavního vychovatele, hraběte Sergeje Grigorjeviče Stroganova, svou první cestu po Ruském impériu, aby se následník dokonale seznámil se zemí, jíž bude jednou vládnout. Niksa navštívil Moskvu, Nižnij Novgorod a Kazaň. V Nižném Novgorodě se účastnil tradičního jarmarku a z Kazaně objížděl menší vesnice a městečka Kostromské a Nižněnovgorodské gubernie.

Marija Okťjabrskaja: Máša-tankistka (II)

10. srpna 2011 v 16:45 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  (Ne)známé osudy
Přímo z montážní linky byl Mariji Vasiljevně předán tank T-34, jak si přála. 3. května 1943 Máša nastoupila na Omské tankové učiliště. Všechny zkoušky složila na výbornou, získala osvědčení jako řidička tanku a hodnost seržanta. Zbývalo pouze zformovat posádku. K řidičce Máši přibyl velitel tanku podporučík Petr Čebotko a střelci Michail Galkin a Gennadij Jasko. Na tanku se bílou barvou skvěl nápis "Bojová přítelkyně". V říjnu 1943 se Máša ocitla na frontě.

Marija Okťjabrskaja s posádkou
"Bojová přítelkyně" vyráží na svou cestu

K čertu s Vokny, ach Frankie a jiný žalozpěvy..

7. srpna 2011 v 22:09 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  La vie de Larisa Larcher
Jsou týdny, který jsou už od začátku úžasný. Dobrá nálada a vůně ranní kávičky s novinami mě přenesou přes pondělí ráno a drží mě až do neděle. Pak jsou týdny, který jsou jako horská dráha. Těch je většina. A zbývající sedmidenní útvary jsou k ničemu od začátku. Obvykle začínají fyzikálními laboratořemi na sedmou, a ty nejlepší následují po probuzení s podivným pocitem vzduchoprázdna v palici, které čas od času zažije každý po požití etanolového životabudiče. Týden, co jsem právě přežila, byl jedním z těch, kdy máte pocit, že se proti vám spikl i kyslík, že tak nějak divně smrdí, fógli ráno taky řvou hlasitěji než obvykle a na co sáhnete, se geometrickou řadou posere. (Pamatuješ si vzorec pro součet nekonečný geometrický řady, Laro? Nevadí. Rozumíme si..)


Kuda na Wehrwolf, malčik? (II)

4. srpna 2011 v 14:01 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..

LARA NA MÍSTĚ ČINU


Ve Wehrwolfu jsem byla v létě 2010. Nečekala jsem, že tam uvidím něco jiného než ruiny. Ale Ukrajinci mě příjemně překvapili. Cesta k bunkru vede kolem opuštěného sanatoria, kde se kdysi léčily děti z okolí Černobylu. Dnes v lehce chátrající budově stojí muzeum. Bylo otevřeno v srpnu 2010, několik dní před našim příjezdem. Vybíralo se symbolické vstupné 10 hřiven (počítám, že dnes to bude minimálně trojnásobek). O areál se starala sympatická rodina. Byli jsme jední z prvních návštěvníků a vsadím se o láhev horilky, že první cizinci.

vstup do muzea