Allemagne: encore en peu sentimentale (III)

28. srpna 2011 v 15:37 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  Je suis venue, j'ai vu, j'ai écrit..

Hamburg: les lanternes rouges, The Beatles et les canards de bain


Po krásných, historických Brémách Laruš čekalo trochu zajímavější odpoledne strávené v dalším z hanzovních měst v Německu. V Hamburku. Přiznám se na rovinu, že Hamburk není typ města, kde bych dostávala jako každý pseudohistorik záchvaty z krásy zdejších katedrál, zámků a hrázděných domů. Těch několik málo památek, které Hamburk má, je rozmístěno poměrně daleko od sebe a obejít je všechny pěšky by byl úkol hodný leda etiopského maratonce či Emila Zátopka, ale rozhodně ne zlenivělé Laršérové. Hamburk je, přiznávám se, vlastně docela hnusný. Šedivý, zalitý do betonu a utopený v moři graffiti, bordelů a tureckých bister. Přesto v něm něco je. Zdivočelost, bouřlivost, vzpoura všech generací, špinavost ulic a pochybné existence na ulici. Ale i to má své kouzlo. Jiné, ale silné..


Hamburk je po Berlíně druhým největším městem Německa. Našinci jistě vědí, že je položen na toku řeky Labe a část hamburského přístavu má Česká republika pronajatý do roku 2028, protože stála v první světové válce na straně "těch správných, statečných a dobrých hochů." Ze čtyř milionů obyvatel je řada neněmeckého původu. Uvádí se až 28%. Z přistěhovalců převládají Turci, Poláci, Rusové, Afghánci, Kazaši, Pákistánci a mnozí další. Žijí především v okrajových částech Hamburku, kde vytvářejí pevně svázané komunity.

Hamburk

V Hamburku se narodila řada slavných osobností. Jmenujme alespoň současnou kancléřku Angelu Merkel (přechylování si strčte do prdele! Angela stejně vypadá skoro chlapsky) a vždy šarmantního Juraje Kukuru.

Poznámka pro pana F. : nedaleko Hamburku také zemřel Karl Dönitz, říšský námořní důstojník, později velitel Kriegsmarine, osobnost ponorkové války a Hitlerův nástupce na místě říšského prezidenta.

První zmínku o osídlení na místě dnešního Hamburku přinesl snad alexandrijský geograf Klaudios Ptolemaios. Osada se tehdy jmenovala Treva. Současný název Hamburk pochází ze jména hradu, jež nechal na skalnatém ostrohu mezi řekami Labe a Alster vystavět v roce 808 římský císař Karel I. Veliký. Hrad měl sloužit jako součást obranného valu proti vpádu slovanských kmenů. Jeho jméno znělo Hammaburg, po zkomolení původního názvu vznikl Hamburk. Kde přesně hrad stál se dodnes neví, stejně jako není vysvětlen původ a význam slova "Hamma".

Roku 834 byl Hamburk vybrán jako sídlo nově vzniklého biskupství, o dva roky později byly do biskupství začleněny i nedaleké Brémy. Roku 1189 udělil Hamburku Fridrich I. Barbarosa městská práva. Ve 13. století město vstoupilo do Hanzy a začalo slavné období rozkvětu spojené s bohatými zisky z námořního obchodu.

Roku 1806, kdy zanikla Svatá říše římská, se Hamburk stal zcela samostatným městským státem. Čtyři roky byl pod správou francouzské armády, po Napoleonově pádu se stal jedním ze 39 samostatných států v Německém spolku. Od roku 1871 byl součástí Německého císařství. V druhé polovině 19. století město zaznamenalo další obrovský rozmach. Průmyslová revoluce způsobila prudký nárůst obyvatel, rozšíření městských částí a budování rozsáhlých průmyslových lokalit.

V roce 1892 Hamburk zasáhla ničivá epidemie cholery, během níž zemřelo na 8600 obyvatel. Jednalo se o jednu z největších epidemií v 19. století a také poslední případ, kdy podobná vlna udeřila v západní Evropě.

panorama Hamburku

Temnější období Hamburku pokračovalo i na počátku 20. století. Za druhé světové války Hamburk čelil desítkám spojeneckých náletů. Britské letectvo těžce poničilo přístav i hustě obydlené čtvrti. Po náletu z 23. července 1943 vzniklý požár zcela zničil hlavní nádraží, odkud se rozšířil na jihovýchod města. Plameny vyhladily několik čtvrtí, tisíce lidí uhořely. Přesný počet obětí není znám, ale obvykle se uvádí, že za celou dobu války zemřelo v Hamburku asi 40 000 lidí. Další milion byl evakuován.
3. května 1945 se Hamburk bez boje vzdal Britům. Po rozdělení bývalé Třetí říše na okupační zóny město připadlo rovněž Britům.

16. února 1962 přístavní oblasti města spláchla rekordní povodeň na Labi. I po sjednocení Německa v roce 1990 si Hamburk uchoval svůj status nezávislého hanzovního města.

Églises, Esmeralda et Toro Toro!

Díky spojeneckým náletům, jež zpustošily většinu města, nemá Hamburk kompaktní historické jádro a řada starších domů a památek byla za války zničena. Po architektonické stránce je Hamburk pestrý mix stavebních stylů, v němž se neztrácí ani nejmodernější směry. Od jednotlivých památek je to k druhým poměrně daleko a tak Lara nestihla navštívit všechny. Prachy za šalinu raději ušetřila na tequilu. Ale o ty hlavní vás nepřipravila. To zase ne.

Dominantu Hamburku tvoří pět věží. Patří kostelům sv. Mikuláše, sv. Kateřiny, sv. Michaela, sv. Jakuba a sv. Petra. Někdy se k nim řadí i novodobá Televizní věž Heinricha Hertze. Prohlídku města Lariska zahájila u prvního jmenovaného kostela.

Kostel svatého Mikuláše nabízí luxusní rozhled na Hamburk. Původní kostel byl zničen za druhé světové války a zachovala se z něj pouze hlavní věž vysoká 147 metrů, což byla jeden čas nejvyšší stavba světa. Do výšky 75 metrů dnes vede výtah. Přes průhledné kabinky je vidět jednotlivá patra plná kusu dřevěných trámů a nánosů prachu. Průjezd kolem obrovských gotických oken s lomenými oblouky je velmi působivý. (Lara ale měla většinu času zavřené oči. Výtahům zrovna neholduje a pokud to jde, jde po schodech. Na věž bohužel žádné nevedly.)

zachovalá kostelní věž

Ze 17. století pochází původní kostel sv. Michaela zasvěcený archandělu téhož jména. Stavba, která na tomto místě stojí dnes, je už třetí. Poprvé kostel vyhořel po úderu blesku v roce 1750. Znovu byl vybudován o třicet šest let později. Tato stavba byla hned dvakrát téměř celá zrekonstruována. Jednou po požáru v roce 1906 a podruhé po poničení bombami za druhé světové války. Na hlavní věž chrámu vede výtah a z vrcholu je krásně vidět přístav. Věž je téměř celá pokrytá mědí, která nádherně odráží světlo.

kostel sv. Michaela

Hamburská radnice je postavena v novorenesančním slohu a pochází z roku 1897. Radniční věž je vysoká 112 metrů a průčelí zobrazuje panovníky Svaté říše římské jako důkaz toho, že Hamburk podléhal jen císaři a žádné jiné světské či duchovní moci.

radnice v Hamburku
Hodně času Lara ztratila hledáním sochy Otty von Bismarcka, "železného kancléře", který v 19. století prohlásil, že Německo sjednotí "krví a železem". Socha je důmyslně ukryta v parku za vysokými stromy a jen vyšlapaná cestička ukazuje, že by za nimi mohlo něco být. Samotná socha Laru zrovna nenadchla. Obrovské betonové monstrum, na které místní blbové přikreslili několik ornamentů. Nic proti graffiti, některé kousky se mi naopak velice líbí, ale proč k***a čmárat na památník? Nebýt Bicmarcka, tak je Německo možná dodnes jen hromada mikrostátečků. Pokud dnešní mladí Němci vůbec ví, kdo to byl Bicmarck. Detailní průzkum jsem bohužel neprovedla. Ale vzhledem k tomu, že drtivá většina generace Lary nemá ani ponětí, kdo byl sjednotitel českého státu, tak si nedělám iluze u západních sousedů. Kromě toho byl pomník proti slunci, takže celkové vyznění fotografie je bídné a samotný kancléř je na něm zpodobněn jako Čingis. Nebo nějaký další tatarský chán. Ale památník bitvy národů u Lipska prý vypadá ještě hůř.


Návštěvníci, kteří do Hamburku táhnou za jinými důvody, než by bylo rozplývaní se nad novorenesanční fasádou radnice, míří houfně do St. Pauli. Čtvrť soustředěná kolem ulice Reeperbahn, "hříšné míle", je variací na ulici červených luceren v Amsterodamu. Je plná sexshopů (ale některé botičky a podvazky by stály za útratu. Jako dáma se nezmíním o ničem jiném), nočních klubů, restaurací, pajzlů, zábavních podniků a samozřejmě bordelů. Prostituce je ve většině úseků Reeperbahn legální. Všechny prostitutky jsou ale pečlivě schovány vevnitř, takže žádné okoukávání z ulice se nekoná. Ženy mají do těchto podniků vstup zakázan. Ochranka je prokoukne i v převleku. Na druhou stranu, proč by tam taky chodily, ni?
Vedle prostitutek jsou neodmyslitelnou součástí St. Pauli i přistěhovalci prodávající v tureckých bistrech, bezdomovci spící na lavičkách, feťáci, žebráci, zloději a další smažky. Kriminalita je v této časti Hamburku velmi vysoká a v noci zde není zrovna bezpečno. Ve dne, kdy tudy šla Lara, nebyl problém. Pokud se tedy někdo nerozhodne, že se mu moc líbí vaše krosna. Další výhodou bylo, že si Laruš mohla v klidu dopřát cigárko, aniž by na ni někdo přehnaně mrkal, že se chová jako děvka a ne jako dáma. Dámy kouří pouze na lavičkách. V St. Pauli se dá procházet s jointem v puse a nikdo ani necekne. Jen mi bylo trochu nepříjemný, že když jsem si kupovala svoje milovaný čínský nudle ve zdejším Lidlu, tak se parta bezdomovců rozhodla, že si vezme pár bas piva domů. Ochranka se netvářila statečně (jako obvykle), když se ukázalo, že partička má slušně popito a v žilách jim proudí pár šlupů perníku. Lara postávala stranou pevně držíc nudle připravena k možnému úprku i bez placeného nákupu. Nakonec se perníkáři sebrali a odešli bez piv. Laruška tudíž musela zaplatit, ale zase se naučila několik nových peprných nadávek.

Do St. Pauli mě táhli Beatlesáci. Mají tu své vlastní náměstí. Beatles-Platz je zdobeno jejich kovovými figurínami a několik bufetů je pojmenováno po nich. Lara skoupila několik placek do své broučí sbírky. Na počátku šedesátých let The Beatles vyhrávali v několika klubech na Reeperbahn. John Lennon řekl: "V Liverpoolu jsem se možná narodil, ale vyrostl jsem v Hamburku." Historka, že John zpíval v Hamburku se záchodovým prkýnkem kolem krku je už také legendární.


Kromě Beatles-shopu se musím zmínit ještě o dvou obchodech. V jednom jsem objevila famózní sbírku gumových kachniček. Měli tu ďábelskou variantu v červené, klasika ve skotské sukni, ranaře s baseballkou i hipísáka. Zruinovala jsem se. Totálně.

Pěknou odyseu jsem si užila s tequilou. Věděla jsem, že musím přivést tequilu El Toro, kterou popíjeli Martin s Rudym ve filmu Klepání na nebeskou bránu. Ten film já prostě miluju. A tak jsem obcházela supermarkety, vyptávala se "Haben sie bitte tequila El Toro?" ale nikde nic. Touha po bejkovi mě přivlekla i do speciálních prodejen, kde na mě koukali jako na totální smažku, když jsem vtrhla s krosnou na zádech a arafatce na krku dovnitř a požadovala tequilu. Prodejci, zhodou okolností mužní svalovci v bílých košilích nebyli moc nadšení. Začínalo mě to štvát. Zbývalo mi pár hodin a Toro nikde. Z původní košaté věty mi zbylo jen vzteklé mumlání "Toro, Toro, Toro."

jeden z hamburských kanálů

Vrčela jsem si to takto kousek od Reeperbahn, když se za mnou ozvalo: "Oye, gato!" . Oú, Madre de Dios! Lara potkala prvního Španěla. Ach. Nevím, jak si někdo mohl myslet, že jsem Španělka, když jsem i v létě bledá a skinheadi na mě koukají jako na ducha. A samozřejmě. Laruš neumí španělsky. Kromě "te amo!" a "amores perros" a dalších běžných frází. Ale z jedné knihy o conquistadorech jsem si zapamatovala super důležitou záchrannou větu: "¡Santiago y cierra, España!" Tedy: "Za Svatého Jakuba a za Španělsko!" (přeloženo trochu básnicky). Španěl, úplně omráčen, zatím přešel do echt rychlé hatmatilky, takže absolutně netuším, co to na mě sypal za moudra. Ale pochopila jsem, že se jmenuje José (kruci, a já jako mála tak žrala Esmeraldu, tak milovala José Armanda a tak nesnášela toho druhýho doktůrka, co pálil za Esmou. Jak se jen jmenoval? Ale to je deset let. Mám taky zelené oči. Ale nejsem Esmeralda. Díky bohu.) Když Josému došlo, že jsem Španělka asi jako Korejka tak na mě trochu zaraženě čučel. Ale čučel pěkně to jó. Asi se začnu místo ukrajinsky učit španělsky. Olé!
Hamburk sice byl jakýkoli, jen je sentimentální, ale přesto se Laře líbil. Hodně. A jako v Brémách se loučím fotem s růžemi.

Olé, Hamburg, Olééé!


prozatím mes amis. A kam příště se nechte překvapit..

Olé! Larisa Larcherová.
P.S.: nevíte, jak se jmenoval ten druhej expert z Esmeraldy? Ten doktor, co byl slušnej, miloval Esmeraldu, nebyl to José Armando a nelíbil se mi? Merci beacoup, mes enfins.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama