K čertu s Vokny, ach Frankie a jiný žalozpěvy..

7. srpna 2011 v 22:09 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  La vie de Larisa Larcher
Jsou týdny, který jsou už od začátku úžasný. Dobrá nálada a vůně ranní kávičky s novinami mě přenesou přes pondělí ráno a drží mě až do neděle. Pak jsou týdny, který jsou jako horská dráha. Těch je většina. A zbývající sedmidenní útvary jsou k ničemu od začátku. Obvykle začínají fyzikálními laboratořemi na sedmou, a ty nejlepší následují po probuzení s podivným pocitem vzduchoprázdna v palici, které čas od času zažije každý po požití etanolového životabudiče. Týden, co jsem právě přežila, byl jedním z těch, kdy máte pocit, že se proti vám spikl i kyslík, že tak nějak divně smrdí, fógli ráno taky řvou hlasitěji než obvykle a na co sáhnete, se geometrickou řadou posere. (Pamatuješ si vzorec pro součet nekonečný geometrický řady, Laro? Nevadí. Rozumíme si..)


A přitom to začalo tak skvěle. Přímo dokonale. Máti odjela pryč a měla jsem před sebou 10 dní ničím nerušené pohody. Sehnala jsem si konečně v Levnejch knihách Gončarovovýho Oblomova, po kterým jsem pásla asi půl roku. Kdybych nemusela číst samýho Čapka (já ho sice stejně nejspíš nikdy číst nebudu) a podobný uspávačky hadů do svého maturitního seznamu, hned bych se do něj pustila. A to jsem rozečetla Markýze de Sade a zamluvila jsem si v jednom antikvariátu pět dílů Vojenských letadel od Václava Němečka. Jak se znám, tak si nebudu vtloukat do palice žádný "Karel Čapek se narodil roku 1890 v Malých Svatoňovicích", ale něco na způsob: "K povinné výbavě Messerchmittu Bf 109 patřily dva kulomety MG 131 o kadenci 900 ran za minutu."

K tomu jsem si koupila velkej balík čínskejch nudlí a pustila si pár streamů s biatlonem. Není nad trochu sněhu v tom hnusným vedru. Už by zase mohla být zima. Chtěla bych jet do Norska, sakra.. Upravit trošku fasádu madam Santerový. Olééééé! C'est mon favori pour toujour! Jupí jou.. Olé je fajn i jako značna tequily. Juch! Je t'aimeee! K biatlonu jsem poslouchala Frankieho (rozuměj Franka Sinatru, ja?) a užila si parádní dva dny, kdy jsem nic nedělala, a nic po mě nikdo nechtěl. Ale Frankie má hlas jako .. Frankie. Litovala jsem, že nemám po ruce aspoň stojatej věšák nebo vysavač, abych si mohla střihnout I won't dance jako Mel Gibson..

Je suis désolée, mes amis, mais je ne pouvais pas le supporter..
Pardon. Sem to prostě nemohla vydržet. Alt for Norgeeee!

V úterý dorazila K., jedna fajn slečna se slabostí pro Božskou komedii Dante Alighieriho. Bylo kolem půl desátý večer. Lara s K. seděly v klidu na okenním parapetu, čichaly voňavej vzduch a debatovaly o zkaženosti politiků a negramotnosti mládeže (cejtim se normálně jako nějaká stará babka). A pak se to stalo. Prasklo vokno. Je sice fakt, že se tak nestalo úplně samovolně, ale tak sakra. Odkdy sklo rupne, když na něj člověk šáhne. A to jsem hrdým majitelem hodnocení "výborný" z fysiky. Tož sice nevím, jak se to stalo, ale během dvou vteřin jsme zaujatě koukaly na ďouru ve vokně a hromadu střepů na koberci. Postup se řídil pravidly "Tohle chce cigáro. A ne jedno."

Najít sklenáře bylo ve Štatlu otázkou minuty. Ale jak dostat to mizerný vokno z pantů?

Skepticky jsem prohlídla svůj adresář, jakýmu chlapovi zavolat. Soused Sidney řečený Levý, by rozflákal leda dvě další. Asi před dvěma dny rozmlátil vchodový dveře. Zavolat panu K.? (Da zdrávstvujet taváryčš Stalin! Vím, že seš v Cajzlgrádu a chlastáš jako carskej důstojník, ale jak dostanu okno z pantů? Jsi tak silný a mužný! Ach..) Asi ne.. Pan K. nebyl zrovna technický typ. Pan F.? (Heil, mein liebling. Hilfe. Ano, já vím, že jsem tě chtěla zabít, ale to je všechno pryč. Už jsi slyšel ten novej vtip o Göringovi? Inu, potřebuju vytáhnout okno z pantů. Zachráníš mě?) Nikdy. Pan Křesťan? No.. leda bych toužila po přednášce o tom, že je to boží odplata za to, že kouřím, mluvím jako ukrajinskej dlaždič a ke všemu jsem zakopla v kostele a poněkud jadrněji zaklela.

Vyřešila to K. Dle první rady jsme měly trošku drbnout do pantů a okno se pustí. "Přines kladivo, amore!" houkla na mě.

Přivlekla jsem s cynickým úsměvem naše geologický kladívka. Máti byla několik let geologem, tak máme doma občas velice zajímavé kousky.

"Uhm. Dobře.. Cigáro?"

"Samozřejmě."


Zespodu to muselo vypadat velkolepě. Balancovaly jsme v kalhotkách na parapetu jako Čáslavská na kladině. Ona ve fajnovém vohozu, Lara v tričku s Kurtem Cobainem a vizáží Micka Jaggera po celotýdenní über kalbě. V jedné ruce panák vodky, v druhé kladiva. Po pěti minutách klepání okno stálo jako přikovaný.

(Mick mi vůbec připomněl jeden zdařilý vtip: "Až jednou dojde na zemi k atomovému výbuchu a na světě přežijí jen švábi, vstane Keith Richards, oklepe si prach z kabátu a prohlásí: "No kurňa, to byla ale šlupka. Nemáte někdo ještě jednu dávku?" Vůbec nechápu, jak mohli Stouni nebo Ozzy přežít a nedoplnit řadu Forever 27. Ach bože.. Chudák Kurt. Kruci, Laro, ani slovo o Courtney Love! Nebuď jednou vulgární, s'il te plaît!

Hej, bože! Vrať nám Kurta Cobaina a my ti pošlem Lady Gaga..


Rada № 2 zněla: "Vypáčíte ho!" Oháněly jsme se koštětem jako šílenci, ale bez výsledku. Mezitím padlo pár cigár a půl lahve vodky. V jedenáct nás zachránil spolužák. Ve třetí třídě jsem ho sice zlila černou tuší, protože mě porážel v piškvorkách, ale zapomněla jsem na všechno. Úkol byl splněn.

Druhý den se okno hezky projelo autíčkem ke sklenáři. Jen během oblepování jsem trochu litovala, že jsem vzteky rozškubala Rudý právo z roku 1986, jež mi dal darem pan K. a že jsem si odmítla Mein Kampf s věnováním. Přinést totiž okno zabalený do útržků komunistickýho tisku a fašounský Bible by bylo velkolepý.
Na odvoz zpátky k nám K. domluvila jiného převozníka. Kdo mohl tušit, že "zavolám, až skončím v práci" se odehraje ve chvíli, kdy náš Charón už bude stát před barákem. Lara s K. spaly v pokoji připomínajícím Stalingrad po kapitulaci Němců v únoru 1943 a tentokrát obě připomínaly zkouřenýho Micka. Postup zněl jasně. "Hoď sem tequilu, na pastu nejni čas." Za dvě minuty (počítala jsem to), jsme seběhly dolů. Nepamatuju se, kdy jsem naposledy vyrážela do města bez kalhotek.

Když okno spokojeně spočinulo v pantech, říkala jsem si: "Fajný, žiju." Chtěla jsem se osprchovat a zaplula do koupelny. S mýdlem v ruce jsem zjistila, že neteče voda. Ti srandisti z bytu pod náma si asi zase hráli s vrtačkou. Šla jsem v ručníku na výzvědy. Prý je všechno v pořádku. Koukali na mě trochu divně. Až ve chvíli, kdy jsem si odemykala dveře, jsem pochopila proč. V druhé ruce jsem totiž pořád pevně držela gumovou kachničku. Šly jsme za vodou ke K. domů.
Fakt, že se nemůžu pořádně umejt, mě zas až tak neiritoval jako zjištění, co budu lít do kávovaru. Tlama se dá vykloktat vodkou či jiným destilátem. Pít vodku místo vody mi taky nevadí. Aspoň zachráním část podzemních zdrojů pro budoucí generace. Alias, tohle si pamatujte: "Šetřete vodou, pijte vodku!"


"Vole, ona měla gumovou kachničku, chápeš to, vole?"
"Klid, vole. My ji máme taky."

K roli opraváře Laru přinutil až telefonát instalatéra, že chce někdy taky odjet na dovolenou a že to nějak zvládnu. V bílé sukýnce a růžové rtěnce, nezbytným kladivem a sadou roztodivného nářadí (včetně nůžek na prostříhávání keřů a popínavých rostlin, který nikde nemáme) jsem usedla pod umyvadlo. A zvítězila jsem. Potřebovala jsem kafe. Bez toho nemůžu žít. Už nikdy víc. Navíc, když kafe maj rády i mačky. A mačky jsou, jak známo, prohnané..

Před kávou nebyl život, žádnej! Blbče..

Pijte kávu: dělejte zbytečnosti a ostatní pitomosti rychleji s větší energií.

Vítězně jsem sbalila tequilu, citróny a sůl a vyrazila s K. na Špilas. Není nad to si pěkně posedět za letního počasí na hradbách našeho Špilasu. Ticho, klid, filozofování nad ničím, chuť kvalitní tequily a pohled na noční Štatl jsou k nezaplacení. Po delší době jsem měla pocit, že konečně žiju..

.. a po příchodu domů jsem jen mlátila rukama do zdi, když jsem zjistila, že prasklo těsnění ve sprše a voda vesele chlejstá po celý koupelně.. Skoro bych řekla, že se mi smála do očí!
Zapnula jsem noťas a chtěla se pustit do hledání obchodu se sprchovými hlavicemi, když tu mi Centrum zabezpečení systému Windows vyhodilo hlášku, že krakla část harddisku a zablokovala všechny aplikace...

.... Jediné, co jsem chtěla, bylo okamžitě zemřít.

Rezolutní nasrat Voknům!

Tu pitomou hlavici ke sprše jsem sháněla celej den. Z toho dvě hodiny jsem pobíhala po Tescu a pátrala v oddělení koupelnového vybavení. Sprchy byly, jistě díky chladné logice prodejců, prožlukle umístěny mezi ložním prádlem a panenkami Barbie v letních šatečkách a s přídavným náčiním na piknik s Keny.

Cestou domů jsem jen rezignovaně podškrábla petici za přímou volbu prezidenta. Jsem sice zastánce monarchie (za to ale může pan M., to on mě k tomu přivedl), ale když už nemůžeme mít krále, tak ať si toho blba aspoň můžu vybrat. Omezí se tím pak nadávky, co za exota to tam sedí. Co si lidi vybrali, to maj. I když Venca je mi čím dál sympatičtější. Jeho názory se sice diametrálně liší od těch mých, ale líbí se mi, že se s ničim nesere, klidně vyjádří svůj názor a stojí za ním i přesto, že se ostatním nelíbí. Ocenila jsem, že neprošel tím bezpečnostím rámem v Austrálii. (Hnusná Austrálie. Evansovi jsou to pořád neodpustila. Bojkot australského zboží trvá. U mě zkrátka skončil, dingo jeden..) Když nemusí princ William, proč by měl on? Vlasů mají oba zhruba stejně a Will ani nejni hlavou státu. A dlouho ještě nebude. Královna Alžběta je prostě úžasná dáma!

Sprintovala jsem na šalinu s propiskou s nápisem primavolba.eu, ale u Sochy spravedlnosti (Laruška tomu důvěrně přezdívá Exekutor zabavující hajzl, a není zdaleka sama) mě zastavila trojice chlápků na segwayích, že prý chtějí vyfotit. Nebýt ve stádiu blížícího se nervového kolapsu, mohlo to být ještě zajímavější. Takto jsem se aspoň zasmála, když si mysleli, že jsem určitě právnička. Socha Spravedlnosti, alias "to plechový svinstvo" je vůbec dokonalou ukázkou toho, že v našem Štatlu se vždycky zrealizují i ty nejodpornější stavby. Jako by nestačilo, že na hlavním placu stojí vobří káď na kapry obklopená menšími popelníky. Pak vztyčili ten Onderkův zázrak. Dodnes se směju turistům fotícím nadšeně náš černý ču*ák. Teď máme i tu plechovou srandu před soudní budovou. Ale stejně sem v tom starým Štatlu doma. I když budu mít svou vegetariánskou restauraci v Norsku, sobí farmu na Sibiři nebo kavárnu v Paříži.

Spravedlnost jako vyšitá..

Doma jsem jenom našroubovala sprchu, odkopla boty na podpatku a rozplácla se v částečném bezvědomí na postel. Vzbudila jsem se až dneska, když máti přivezla instantní borščik, vodku s příchutí kljukvy, nový dřevěný korálky a čokoládový bonbony. Tak se tu teď sedím, jen tak poslouchám Frankieho, cpu se červeným rybízem a pomalu se vzpamatovávám z právě prožitýho týdne. Pocity jsou sice rozporuplný, ale Window party byla, když už nic, tak nabeton legendární..

Už se u nás zabydluje..


Tě pic, mes amis..

Larisa Larcherová
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 *Nessa *Nessa | Web | 7. srpna 2011 v 22:10 | Reagovat

krásný blog,navštiv též můj,dík

2 Ljubov Ljubov | E-mail | Web | 7. srpna 2011 v 22:13 | Reagovat

Merci. Ale reklamy na blogísečky přenechám  lidem s odpovídající výší IQ. Tudíž doporučuji zvonit jinde.

3 Krasivija Krasivija | Web | 7. srpna 2011 v 23:28 | Reagovat

Je, s rozbitými okny mám taky negativní zkušenosti. Ještě, že máme taťku.
Jinak ta socha spravedlnocti, či jak se to jmenuje, je  zkutešně hnusná.
A děkuji za to, žes mi ujasnila, co je to za jazyk.

4 Ljubov Ljubov | E-mail | Web | 7. srpna 2011 v 23:31 | Reagovat

Za málo :) Chce to vážně jenom cvik. Ale písnička je to parádní. Hned jsem si ji musela pustit.

Přesně, nechápu, co nám to tam postavili. Spravedlnost v tom nevidím, ať se snažím, jak chci. Ale dneska je umění už úplně všechno :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama