Jak jela Lara do Práglu a vrátil se Quasimodo..

24. září 2011 v 20:18 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  La vie de Larisa Larcher

Joj Prága!


Okolo půlnoci Larší začala přemýšlet, že by nebylo možná od věci si zabalit a vytisknout si svůj veskrze božský referát na Májovce, když vlak odjížděl za nějakých pět hodin. S velkorysostí všech umělců otevřela skříň a nacpala do tašky prvních deset věcí, které na ni vypadly zevnitř. Když se o čtyři hodiny později probudila, po osmačtyřicetihodinovém spánku přerušovaném stavy prozření "sakra, pyžamo", "do háje, lak na nehty", myslela si něco velice nehezkého. O chvíli později bezmocně nadávala u prodejny kafe na nádraží, kterou prozíravě nechali zavřenou. Buňky sborově křičely: "My chceme kofein!" ale nebylo jiné možnosti, než je nechat trpět a odpotácet se na perón.


Mozek Laršérové neprobral ani několikahodinový poslech Johannese Brahmse, který si stylově vybrala podle názvu vlaku. Brahms si to mezitím sunul po mapě naší vlasti a Laruš jen potichu bilancovala: "Jé, Pardubice.. hm, Lordík.", "Jo Kolín.. Kerry!".. "Mmm.. Cajzlgrád.. A hrome, pan F.!"

Na hlavním nádraží se Laruš ujistila, že Praha je opravdu tak hnusná, tak si ji pamatovala. Pohled na šedou oblohu s nacucanými mraky ji také zrovna nepotěšil. Na Vyšehradě už pršelo tak příšerně, že z pítka na hrobu Karla Čapka by mohl být aquapark. Nejhorší však byl fakt, že naše exkurze teprve začala a u každé aspoň trochu zajímavé věci měl jeden člen ústavní třídy superduchaplný referát. Frekvence byla bohužel poměrně vysoká.

Ve vlaku si Laruš vysnila jakousi romantickou představu, jak se prochází s mesijém po Židovským městě a vyhrává tam šumař na violoncello. Zbytkáč mizernej! Samozřejmě se trošku netrefila. S rukou přimrzlou k deštníku, čvachtajícím mořem v botech, strádající nedostatkem kofeinu Larší zjistila, že mesijé tu s ní jaksi není a nic nenasvědčuje tomu, že by se zničehonic objevil uprostřed synagogy.

Proč mi nikdo neřek, že v Praze je těch synagog pět!? A nedá se v nich ale vůbec dýchat. Larší se svým nízkým tlakem jen myšlenkově oddalovala okamžik, až sebou flákne o zeď. Jak je dobrým zvykem, Laršérová se ukázkově nesložila Básníkovi do náruče a nespočinula na jeho širokých ramenech, ale zapíchla se nosem do bočního pilíře. Neměl ani kostkovanou košili, ani široká ramena, ani blok s básněmi. Zato byl rozkošně betonový.

Venku ji neprobral ani čerstvý vzduch prosycený vůní fastfoodu. Celý židovský město je plný Kafky. Kdo by to byl ale čekal, Laruško, že? Ale objasněte mi, kterej idiot nebo masochista by popíjel ranní kávičku v hrnku s Kafkou a přivítal by partnera v sexy pyžamku s Franzim? Nikoho takového neznám. A že Laruška zná dost šílenců, n'est ce pas?

Vidina večerní ožíračky se rozplynula ve vzduchu, když se Larší zahrabala na hotelu pod peřinu s nelichotivým skóre na teploměru, kašlem tuberáka a cvakajícími zuby. Referát o Májovcích jsem raději odložila na neurčito, protože když jsem se pokoušela přečíst aspoň nadpis, jednou jsem ho přečetla jako Medovci a potom jako Mírovci.

Druhý den ráno jsem omylem dojela místo do přízemí na střechu a zjišťovala, kde mám sakra svou snídani. Kromě dvou kouřících Rusů tam nikdo nebyl a Larší zjistila, že něco je špatně. Na druhý pokus se dopravila do přízemí, kde do sebe nalila několik kafí (ale stejně si myslím, že to hnědá voda kafi nemávala ani zdálky). Jenom se jí vůbec nelíbilo, že tam pořád procházeli číšníci, kteří se tvářili jako osvětimští esesáci, a měli nejspíš spadeno na náš stůl, protože až na třetí pokus pochopili, že když si přinesem něco k jídlu, tak bychom to docela rády i snědly. Ale nic už.

Naštěstí už v Práglu nebyly žádné další synagogy, nebo by se Laršérová už doopravdy zbláznila. Přiznávám se dobrovolně, že se v Praze vůbec nevyznám a ztratím se už cestou z Václaváku na Staromák. Plete se mi Karolinum s Klementinem, sochy od Brokoffa nebyly ani vidět díky všem těm stánkům a pouličním kreslířům. Nic proti umělcům ulice, Básník by mě zabil, ale dotyční malují hůř než já během mého prvního roku ve výtvarné dílně.

Za poslechu Gilberta Becauda se Laršérová přemisťovala od Celetný ulice, přes Kampu na Strahov, překonala prohlídku Pražskýho hradu s průvodkyní, která měla tak nechutně cajzlí přízvuk, že to snad dělala schválně. Díky bohu za francouzské šansony.. Ale nejsem jediný kulturní barbar. Když Larší sledovala skelné pohledy dalších členů ústavu, jak upřeně civí na nějaký chrlič, potěšilo ji, že v tom není sama.

Referát o Májovcích, který měla Larší přednést na Nerudovce (kterou málem ani nenašla, ale na to se dějiny neptají) a který si hlavně ani jednou nepřečetla, dopadl nezvykle dobře. Blamáž, již jsem očekávala už na Malý Straně, se nekonala, a následná improvizace byla odměněna potleskem. Larcherka má prý nesmírně kultivovaný projev. Kecají, že? Zajímalo by mě, co si o tom myslí Básník. Nikdo nepřednáší Havrana jako on.

Po starých zámeckých schodech cesta Laršérové vedla přímo do prvního pajzlu, na který narazila. Proč mají sakra všude Stella Artois? Kdo má ten sranec pít, vždyť to prostě není pivo?!

Málem jsem zapomněla. Celá Praha je nacvakaná německými důchodci a Rusy. Kdyby se komouši nějak vymstili mé rodině, tak bych do Prahy už nikdy nevkročila. Díky bohu se nic takového nekonalo. A Larcherka tak mohla nerušeně pohovořit se svými skoro-krajany.

Ještě, že v Brně je takový klid. K nám nikdo do Štatlu nejezdí. Je tam hovno. Skoro. Kromě Šutru, Petrova a Špilasu. Nemáme sice prachy z turismu, zástupy ruských návštěvníků, ale jsem za to ráda.

Celý den pobíhání po Práglu se neobešel úplně bez následků. Puchýřům nesvědčila ani večerní procházka do divadla v botech na podpatku. Mikve ve Stavovském byly ale vynikající. Už jsem je sice viděla v Brně, když tam hostovalo divadlo z Prahy, ale v téhle hře se pořád dá najít něco nového. Akorát se mi moc nelíbí barva vnitřku divadla. Možná mě jenom rozmazlila honosná bordó se zlatou z Mahenky, ale ten odstín modré, jaký mají ve Stavovském, se podle mě hodí do ložnice. Ale nikam jinam. Hrozné, jaké prasárny Larší napadají i při představení o životě v židovské ortodoxní komunitě..

V noci se oba puchýře zvětšily tak na dvojnásobek, takže se Larcherka vláčela po ránu na Vítkov ve zvlášť rozjařené náladě. Za dvě hodiny prohlídky památníků jsem nejenže nenašla nic, co bych nevěděla už dřív, ale ještě víc mě zhnusila totální neznalost současné generace. Ok, asi není nutné vědět, že Jiřího Potůčka zastřelil Karel Půlpán (a stejně je), ale tak nepoznat ani československý legionáře a Palacha je už docela smutné. Legie jsou jedna z mála věcí, kdy jsem hrdá na to, že jsem poloviční Čech. Se sebeupálením Palacha sice nesouhlasím a jako způsob protestu se mi to nezamlouvá, ale bylo to jeho rozhodnutí. Ale nevědět o tom nic?

Akorát v podzemí byla zajímavá expozice o incidentu v Babicích. Konečně jsem našla něco, o čem jsem pořádně nevěděla. Zavděčit se Larší je zkrátka někdy těžké. Možná bych měla být blbější..

Odjela jsem jako Larcherka a vrátila jsem se jako prvotřídní Quasimodo. Aspoň se můžu vymlouvat, proč jsem si nešla zaběhat, jak jsem si to slavně naplánovala.

Dopustila jsem se katastrofálního omylu, alias hádat se o nápis na stužce. Sorry, ale You shall not pass je sice pěkná věc a Gandalf měl fakt koule, ale proč to plácat na stužku? Larší naivně prohlásila, že jí to přijde jako trapná variace na španělskou občanskou válku, cizinecký legie a bitvu o Verdun. Následujících deset minut si vyčítala, že do toho zatahovala No pasarán, který samozřejmě všem řekne hovno. Ale máme stužku s plyšovou včelou. Paráda. A úplně nejlepší bude s tím nápisem Život není med, což by samozřejmě nikoho nenapadlo, ale zní to jako ze školky. Hlavně, že se o to všichni pohádají. Žádný Alle Menschen werden Brüder..

Larší je tak příšerně kritická, měla by se stydět. Nevadí, Básník je ještě horší než já. Už jsem zjistila, koho mi připomíná. Vypadá jako Ville Valo! Nemá sice dvacet kilo i s kytarou, ale něco Villoušovského v něm je. Že já si pustím, Gone with sin?!

Když už jsme u toho Španělska, tak tento kousek je naprosto božský. A tenhle ještě víc. Je to kýč, ale na to kašlu. Učím se španělsky. Od příštího roku. A popíjím tequillu. Už hodinu. Libiamo ne'lieti calici! Šavlový tanec sice nijak nesouvisí s čímkoli, co jsem napsala, ale nemůžu ho vymazat z hlavy. Klasika je tak nadčasová..

Měla bych začít chodit jinejma ulicema než Věšákovka, nebo ji asi zavraždím. Asi, Laruš? Asi? Nápad "Do hajzlu s mesijém!" mi vydržel asi dva dny. Tak sakra. Hlavně, že v Salzburgu jsme se procházeli v dešti Mirabelskýma zahradama.. Ale fuj romantika. Mesijé je vážně agent. Fakt je dobrej. Toho si umím představit, jak vede přednášku. Ale sebe taky. Proč furt používám ale? Mám projev jako třeťák. Kde je pan F., aby mi tvrdil, jaký mám nehynoucí talent? Ne, vlastně nechci vědět, kde je pan F.. No dobře, chci. Po milionté K čertu s panem F. Jdu do Šutru. Kašlu na překlepy a hrubky. Čeština dostává na prdel dennodenně.

A vůbec. Kouknu se na předtím Simon's Cat. Řekněte, koho by tohle nedostalo?

 

15 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cirrat Cirrat | Web | 24. září 2011 v 21:08 | Reagovat

Simon's Cat vede. Už jsem rozhodnutá koupit si na příští rok kalendář domů na zeď a diář do práce, ať je psina. Teda spíš kočičina.

Hele, do centra už nelezu, nedá se tam dejchat. Jsem maximálně tak ochotná chodit propátrávat Bontonland a buď Luxor na Venclu nebo v Palladiu (kde maj taky poslední kamenný obchod Lush). Ke zbytku centra se chovám jako k minovému poli, jehož průchod je na čas. Dobře, ještě sem tam zavítám na Perštýn, protože tam nosím přehledy na VZP, ale to je brzo ráno a tůristi ještě chrápou.

Já mám to štěstí, že máti dělala jednu dobu průvodkyni Prahou, takže spoustu historek znám od ní. A pak taky svýmu poflakovacímu způsobu courání Prahou vděčím za hafo zajímacích zákoutí - ale například na židovským městě jsem za necelejch 29 let nebyla ani jednou!

Tož někdy doraž jen tak a uvidíme, jestli ti trocha nezvednem náladu ;-)

2 Ljubov Ljubov | E-mail | Web | 24. září 2011 v 22:47 | Reagovat

Mně se strašně líbí, jak na konci vydá ten úžasný zvuk a šáhne si prackou do tlamičky. Chtěla bych si pořídit kocoura, až budu bydlet sama. Černého. A bude to Boris.

My jsme do centra vyšli už někdy v osm ráno a uličky kolem Staromáku už byly úplně plné. Hlavně na nás všude koukali jako na idioty, když se přeříkávaly ty trapné referáty.

Židovské město je vlastně jenom Kafka desetkrát jinak. Co mi přišlo zajímavé, tak byla výstava obrázků, které malovaly děti v koncentračním táboře, nebo seznam obětí napsaných na stěně. Jenom jméno, bydliště a datum narození. To bylo hodně silné, ale nemám ráda, když jsou kolem mě davy lidí a někdo mi říká, podívej se sem, tohle se ti musí líbit protože blabla.. Nejraději bych si to prošla sama. A pak taky ten strašný vzduch. Respektive nízký tlak :)

Zvednem určitě. Dám dopředu vědět, ale Prahu teď nechci dlouho vidět ;-)

3 Cirrat Cirrat | Web | 25. září 2011 v 16:42 | Reagovat

Muheh. No jo, já dycky ve Štatlu čumím jak vrána: všechno blízko a docela levný :-D

Hele, končím se Stařenama. Je to hnus, velebnosti, chutnaj úplně jinak! Svatokrádež!

4 Ljubov Ljubov | E-mail | Web | 25. září 2011 v 17:01 | Reagovat

to je právě jeden z důvodů, proč tak miluju Štatl. Má ideální velikost :)

Jestli udělám maturitu, tak to nechám taky..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama