Proč je Laruška i po setkání s Václavem Klausem hrdá humanistka..

4. října 2011 v 22:36 | Larisa Laršérová (навсегда мадам Бьёрндален) |  La vie de Larisa Larcher

"Vstávej, přijede Santa!" zařval kdosi na spící Laršérovou. Vždycky, když mám v ústavu na sedm, tak pravidelně spím. Kdo by nespal, že?

"Cože? Jakej Santa?" štěkla naštvaná a probuzená Laršérová.

"No Santa přece!"

"Co?" nechápala Larší. Mé mozkové závity ráno pravidelně stávkují a rozlišující schopnosti se blíží nule. (Už se mi stalo, že jsem si spletla jogurt s pleťovým krémem.)

"Klaus, vole!"

Jasně, Klaus. Podobná kachna, jako když se rozšířilo, že máme ředitelské volno a čučeli jsme tam plných osm hodin.



"Přijede k vám Klaus!" oznámil mi po pár dnech úplně hotovej Mesijé.

"Už taky začínáš, mon cher?"

"Se koukni na jeho webovou stránku, s'il te plaît." Tak s'il te plaît, jo?!

Odpoledne jsem prostudovala webovku a musela dát mesijému za pravdu. Profesůrský sbor nás poté poučil, jak klást vhodné otázky a že rozhodně není možné vstoupit do auly, kde se měla konat celá tato šaškárna, s žádnými předměty osobní potřeby. Ani s hřebeny, ani se rtěnkami, ani s cigáry a ani s dámskými kabelkami. Jako bych neměla na práci nic jiného, než odprásknout Santu za pomoci deštníků, jak to léta činili sovětští rozvědčíci.

"Rozumíš, Laro. Když přijede hlava státu, musíš se ho na něco zeptat. Třeba na to, co si myslí o nedávné novele zákona o úřadech práce!" přednášel mi mesijé. Bylo to ještě horší, než když mi jednou vyprávěl o Věšákovce. Udělal to jenom jednou. A domnívám se, že už to nikdy neudělá. Naštvat Larisu může být někdy velice, velice kruté.

S K. jsme se v pátek zarytě smály a původní závažná debata o sporu Havel versus Klaus se vyvinula bezbřehé popíjení tequilly. Tudíž v onen osudový den, 3. října, jsem do ústavu odcházela bez dotazu, zato s novou barvou na vlasy a zbrusu novým tričkem. Blbá, ale přezutá.

Zděsila jsem se už na zastávce, protože celá štreka k ústavu byla lemována strážci zákona. Ve dveřích stálo několik dobře živených košilatých rambů, kteří se netvářili moc nadšeně, když jsem chtěla vejít dovnitř. Místo nástěnky obsahující zadání fyzikálních olympiád se na zdi skvěly obrázky Santy z jeho minulé návštěvy v roce 1997. Flušeme sice hromadně na komouše, ale propagandu jsme zjevně přejali bez výčitek.

Málem jsem se složila, když jsem na chodbě potkávala další besedající. Košile, halenky, šaty. Ljubov moudře odepla placku s nápisem "Monarchy" a nechala doma roztrhaný džíny a arafatku. Naštěstí byla věština lidí normálních. Ještě by scházelo, že jsem za bezďáka, když už jsem ten blbej humanista.

Půl hodiny před zahájením besedy Ljubov znuděně vysedávala v aule. Měla hlad jako stádo bizonů a depresivní pocit z toho, že nemá po ruce svoji kabelku. Trpělivost je výsadou králů, je sais, mesijé.

Ráno jsme se ještě s máti hádaly o barvě Santovy kravaty. Přesně v 11: 30 dorazil. Ach. Santa! Živý. Ljubov spatřila na vlastní oči hlavu státu. Neomdlela jsem. Upadnout do mdlob je sice efektivní, ale to na první schůzce obvykle nedělám. Jen jednou mě křísil mesijé. Ale to jsem měla 39°, angínu a šla jsem s ním do divadla.

Náš hlavní náčelník se asi dvacet minut rozplýval nad bohatou historií našeho gymnázia. Jak vychovalo stovky talentů. Zvlášť těch matematických, informatických, sportovních a fyzikálních. Jednoduše všech, které Laršérová souhrnně označuje jako sektáře. Humanisti neexistují, dle všeho. Ok, tak dobře.

Larší není matematik, fyzik, informatik a nedej bože sportovec. Ale nikdy, nikdy -ani po flašce vodky, ani ve tři ráno, ani kdyby mě táhli Básníkovi z postele- tak bych si nespletla datum rozpadu ČSFR a nezaměnila ho prozíravě s rozpadem Sovětského svazu. Nedejbože v okamžiku, kdyby kousek ode mě seděl člověk, který tu dohodu vlastnoručně podepsal. Náčelníkovi se to podařilo. Zvažovala jsem, jestli se mám zmínit o tom, že na větě "Od vzniku samostatné České republiky v roce 1991" je něco shnilého (ve státě Dánském!), ale nakonec jsem neřekla nic. Ještě musím odmaturovat.

Dotazy byly dle mého, jako vždy skromného názoru, mimořádně bezpohlavní. Euro. Nová maturita. Bankrot Řecka. Bátora. Všechno, co už jsme slyšeli stokrát. Možná jsem se měla na něco z kultury zeptat já, ale chtělo se mi provokovat mesijého.

Santa je ale rétor, vážení! Beseda by to nebyla špatná, kdyby můj mozek zakrněl ve stádiu desetiletého spratka. Oceňuji některé cynické narážky, ale myslela jsem si, že se dozvím něco trochu konkrétnějšího. Po deseti minutách jsem přestala tušit, o čem je řeč. A to jsem přežila i politické agitace pánů K. a F.

Po půl hodině jsem si začala vyčítat, že jsem si měla toho Shakespeara vážně vzít s sebou. Hlavně jsem dostala ale nelidskou chuť na cigáro. Bohužel koukat na lampu a myslet si, že je to cigáro nevyšlo. Mozek se ošálit nenechal, i když se to stává poměrně často.

O chvíli později jsem málem vybuchla smíchy, když jsem si představila, že by tam byl i mesijé. V duchu jsem si vymodelovala situaci, kdy tam důležitě pochoduje v obleku (ale ta jeho žlutá kravata tak ... božská), se svazkem zákonů v ruce a opakuje si svůj duchaplný dotaz..

Dostal mě fakt, že je matematika důležitá. Ale jistě, nepochybuji o tom. Vždyť jsme tak matematický ústav. Humanisty věšíme ve fyzikálních sbírkách. Bon. Jsem jedna z těch, co šlape v matematice na půl plynu, jak lišácky prohlásil Santa.
Matfyz bych neobešla ani zdálky. Matfyzáci jsou jedním z mých nejoblíbenějších terčů vtipů. Nejvíce, když mám trochu popito. Miluju tento vtip:

Zavřou do tří paralelních hladomoren inženýra, fyzika a matematika. Každému dají jednu libovolně velkou, leč pevnou konzervu a nechají je vegetovat. Pak příjde amnestie.
V první hladomorně je živý inženýr, ostře nabroušený kámen a otevřená konzerva.
Ve druhé hladomorně je živý fyzik, stoh popsaných papírů, otevřená konzerva a geniální zařízení na otvírání konzerv zkonstruované ze skřipce a španělské boty.
Ve třetí hladomorně je mrtvý matematik, zavřená konzerva, stoh popsaných papírů, z nichž každý začíná: "Nechť je dána otevřená konzerva."

Myslívám na něj téměř každou hodinu matematiky. Včera jsem se pachtila s úkolem za matiky dobré dvě hodiny. A dneska, aby toho nebylo málo, jsem psala dvouhodinovej test, abych zjistila, co jsem se naučila za čtyři roky. Úplný hovno samozřejmě. Víceméně. V mozku mi kroužily vzorečky na objem kužely, mlátily se s parametrickým vyjádřením přímek a do všeho se míchaly pitomý integrály. Psát esej, nikdy se mi to nestane.

Cet air qui m'obsède jour et nuit,
Cet air n'est pas né d'aujourd'hui.
Il vient d'aussi loin que je viens..

Přesto, že by mne Santa dozajista neobdivoval, je mi to úplně jedno. Raději jsem zmršila celej ten slavnej test, ale pořád mám kulturní a sociální převahu nad jakýmkoli matfyzákem či jiným technikem. A většinou dalších humanistů. Komplexní čísla a Gaussovu rovinu nechám těm chytrým. Raději budu vědět, jak poznám gotiku od renesance.

Nevím. Nemám si s přehnaně logicky uvažujícími lidmi co říct. Chlápek s violou mě sice přesvědčil, že nejsou všichni informatici zkažení, ale mě tito lidé nemůžou nikdy imponovat. Kromě chlápka s violou. Chlápek poslouchající Záviše, krále českýho pornofolku, nemůže být informatik. Aspoň ten fanatický.

I humanisti jsou potřeba. Nebýt humanistů, tak nikdy nerozluští alfabetu a latinku a střední Evropa se dál zarytě mlátí kyjem. Přehnaně řečeno. Nebýt Řeků, nebyla by ani Santova politika a mohl by psát kozy někde na svazích pod Olympem. S filosofií to sice někdy trochu přehání (dživa, adživa, švetambarové a jiné pojmy mi sice dělají v hlavě poněkud bordel), ale stejně. Neměnila bych.


Rozečetla jsem Čapka. Trpím. Nelidsky. Ale zvítězím.

Mesijé nemohl zaboha pochopit, že jsem se nezbláznila. Nemám ani fotku. Dokonce jsem ho ani nepoprosila o autogram do památníčků se štěňátky. Nic proti, mesijé, ale jsi důležitý jako blecha na sloním zadku. Stejně jako já. Howgh.

Toute la comédie des amours
Sur cet air qui va toujours..

Poslouchám Édith a típám snad sedmdesátý poslední cigáro. Po matuře s tím seknu. Pokud to nějak doplácám.



Jak bych chtěla do Paříže. Ráj všech sentimentálních, melancholických a naivních romantiků.. Dát si takhle cigárko pod Arc de Triomphe. Sacre Coeur. Le mur des je t'aime.. Fuck!

Konečně jsem viděla Cyrana. Petr Halberstadt byl tak zatraceně boží! Od něj se zkrátka nedalo odtrhnout od začátku do konce. Závěrečnou scénu jsem málem obrečela. Miluju ty verše.

Svůj širák odhazuji v dáli
a s grácií. Tam leží on.
Odkládám svůj plášť opršalý,
sepnutý párem zašlých spon,
a tasím kord. Jen žádný shon,
hned v úvodu boj nerozhodnu,
pointa je mi nad zákon:
na konci poslání vás bodnu!

Kéž by ten trám fláknul Roxanu. Naivka. Tu bych liskala celý představení. Dneska mě při prezentaci o džinismu napadla úžasná představa, že tím trámem mydlím Věšákovku po palici. Juch!

Co vlastně vidím na chlapovi, kterej málem umřel žárlivostí, že neviděl Santu? Řečnická otázka, je sais. Odpovědi na ni ale nikde není.

Des je t'aime de quatorze-juillet!

Nacvičila jsem s Paddym famózní verzi Fields of Athenry. Náhodou Larší není tak špatná altistka, jak si myslela. Paddy není proti.



Jsem jednou humanista. Ten zbytečnej tady. Měla bych hned překopat myšlení a vhrnout se na VUT. Fuj politologie, fuj historie, fuj estetika, fuj morálka. Dobře, jen tak dál. Pryč s emocemi. Klidně ať jsem zasse za blba. Jsem humanista a jsem na to hrdá..

Non! Rien de rien..
Non, Je ne regrette rien..

Non, mais non mesijé. Vážně nelituju ničeho..


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cirrat Cirrat | Web | 5. října 2011 v 8:45 | Reagovat

Muheh. Na takovéhle akce se mi pravidelně dařilo chybět. Zato když se kolem mě protáhl v Karlínském divadle Ondřej Havelka, cítila jsem se poctěna.

Zatím mi začíná druhej tejden bez Startek - ty samozhasínací svině se prostě nedaj. Je mi zle, držím smutek, ale zatím to de...

2 Ljubov Ljubov | E-mail | Web | 5. října 2011 v 17:01 | Reagovat

Mně obvykle taky, ale teď se mi výjimečně zdařilo přijít. Nejvíc mě pobavily úsměšky, kterými byl oblažen pan náčelník, aniž by o tom věděl a ještě se potěšeně usmíval ;-)

Mám ještě zásoby těch původních klasických, potom uvidím. Až si v květnu nebo červnu zatleskám, strávím osamělou noc s poslední krabkou a lahví koňaku a dám jim provždy sbohem. Držím palce v boji!

3 Ivana Ivana | 28. ledna 2013 v 20:15 | Reagovat

jooo, tak z Halberstadta máme hóóóódně podobné pociy :-D a bohužel z Roxany taky :-D

4 Laruška Laršérová Laruška Laršérová | E-mail | Web | 29. ledna 2013 v 12:19 | Reagovat

Joo, Peťan.. to je král!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama