Únor 2013

Liju slivku do hajzlu a vyrábím náušnice geologickým kladivem. Aplaus pro Laru Larcher.

24. února 2013 v 20:46 | Larisa Laršérová |  La vie de Larisa Larcher

Liju slivku do hajzlu a vyrábím náušnice geologickým kladivem.

Aplaus pro Laru Larcher, s'il vous plaît.


"Hodně špatný začátek semestru." utrousila jsem sžíravě v náladě, která se nazvat jinak než ryze pohřební ve chvíli, kdy jsem se vláčela proti sněžení vanoucímu přesně pod takovým úhlem, aby mi sněžilo do očí a pod šátek. Když jsem ráno vybíhala z domu v košili a kožené bundě, nepočítala jsem, že za dvě hodiny vypukne moskevské klima a bude sněžit jako v nějaké prdeli u Liberca. Vláčela jsem se se svazky Kavkova životopisu Karla IV., s jednou rukou beznadějně přimrzlou ke kelímku s černým kafem bez náznaku cukru a s druhou hluboce vraženou v Husitově kapse. Pod sněhem nebylo vidět ani barvu arafatky a byla mi zima ryze sibiřská. Měla jsem příšerný hlad, že bych sežrala i fornetti obsahující šunku. Týdenní péče o ruce, které jsem poctivě mazala každých sedm hodin krémem Neutrogena s nějakými severskými bobulemi (tak samozřejmě, vidím norská receptura a slintám jako Pavlovův čokl), přišla vniveč. S rozpíjející se zelenou linkou kolem očí jsem vypadala jednoznačně jako chodící reklama na krásné a žádoucí historičky made by filda. Jedinou ryze pozitivní věcí bylo zjištění, že Kavkova práce je jenom dvoudílná a jsou v ní nějaké obrázky, takže za čtrnáct dní z toho snad nějakou recenzi udělám. A přítomnost Husity, samozřejmě. Do chvíle, než jsem si napíchla malíček na jeho placku s Karlem, kterou z tajemných důvodů nosí pořád v kapse. Není to tím, že by byl Schwarzenberg. Takže se neprovdám za chlapa, co mu patří Orlík a Hluboká. Nevadí.

Mda, je to tam! A díky za polibky s chutí hořkých mandlí.. (II)

2. února 2013 v 22:08 | Larisa Laršérová |  La vie de Larisa Larcher
Čekali jsme, kdy se objeví první citátoři, aby nám řekli, co dostali k citování, ale když už jsme šly s Terez asi potřetí čůrat, došlo nám, že tohle je bloody business a oni se nám smějí. Mám takový dojem, že jsme šly čůrat asi osmkrát (devětkrát, přesně), hodiny plynuly, ale řada zelených jedinců před kabinetem se nijak nezmenšovala. Do toho udeřil lautr děsivý vlčí hlad, ale nemohli jsme odejít, protože Murphy vždycky funguje a ve chvíli, kdy bychom zdrhali rychlostí rekordu na stovce pro pizzu, by na náš došla řada. Kolem půl třetí, po čtyřech hodinách sezení, jsem pojala podezření, že hlady zešílím. Bez váhání jsem prohlásila, že mám hlad takovej, že bych sežrala s chutí i ten sborník, co by přede mě postavili, abych ho odcitovala. A zvládla bych ho sníst i bez zálivky z provensálských bylinek, kterou cpu naprosto na všechno...


Mda, je to tam! A díky za polibky s chutí hořkých mandlí.. (I)

1. února 2013 v 23:41 | Larisa Laršérová |  La vie de Larisa Larcher

Mda, je to tam! A díky za polibky s chutí hořkých mandlí..

Mám to, přátelé! Semestr končí epesním triumfem mademoiselle Larisy Larcher.

Neděste se, kočičky, že mě přepadají chutě na staré písně. To se občas stává a navíc jsem Kryla poslouchala poslední dny prakticky neustále. Prvotní náplní bude oblažit vás zprávou, že Laruš Laršérová ke dni 31. lednu urvala všech 33 kreditů, IS je zelený a první semestr slavnostně ukončen. Na historii s ryze trapným průměrem 1.0, což je trapný zejména proto, že ruština má průměr o kapku horší. Ale to je chyba IP, ten jeho testíček se prostě nedal. To ne, stačilo přečíst první otázku zadání a pochopili jste, že tady jste lehli a už nehráli. Ale.. je to tam, kurva, je to tam! Takže, už liju do cibuláku šťávu z bobulí acai, která mě stála stovku (ještě teď slyším, že moje peněženka skučí žalem), ale je nelidsky výborná, ladím do repráků nějaký irský folk a chystám se zmapovat tento důležitý úsek života (původně tam mělo být historický. Ale tohle slovo teď nějakou dobu nechci ani vidět.). Bude to asi na dlouhý čtení, ale to mi všechno odpustíte, protože mým posláním je psát. A mluvit a vzdělávat. Jdem na to.